Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1989/2014

33 Cdo 1989/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. U., zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 306/34, proti žalované H. U., zastoupené JUDr. Marií Petráhčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, ulice Čoupkových 674/36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Brno – venkov pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2013, č. j. -243, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Brně – venkov rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. -205, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované určení, že je v důsledku výzvy k vrácení daru vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. -243, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , v jeho znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. - dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Nelze přisvědčit žalované, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud řešena (konkrétně zda soud „má pro kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů vymezit konkrétní objektivní kritérium, kterým se při svém rozhodování řídil“). Výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“ se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti , , ve znění do 31. 12. 2013 (viz – dále jen „obč. zák.“), tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaného lze kvalifikovat jako „hrubě porušující dobré mravy“ ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; úvahu soudu přitom nelze „objektivizovat“, jak požaduje dovolatelka. Soud však vždy hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil, jestliže uzavřel, že v řízení zjištěné chování žalované jako obdarované hrubě porušuje dobré mravy a je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení dru ve smyslu § 630 obč. zák.

Otázku, „zda obdarovaný je povinen dar vrátit i v případě, že předmět darování v podobě (resp. v hodnotě), v jaké byl dárcem darován, již neexistuje“ odvolací soud neřešil, resp. své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil. Již proto nemůže být podrobena dovolacímu přezkumu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v Nadto nelze přehlížet, že tuto otázku žalovaná staví na skutkovém zjištění, které odvolací soud ani neučinil, a to že „nemovitosti byly v průběhu trvání manželství žalobce a žalované zhodnocovány a měly mnohonásobně větší hodnotu než nemovitosti darované“.

Námitky, jimiž dovolatelka neuplatnila dovolací důvod uvedený v přípustnost dovolání založit nemohou ( odst. a contrario).

Dovolatelka sice odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně aplikoval procesní ust. “, obsahově však v rámci této námitky brojí proti skutkovým zjištěním, které odvolací soud učinil ze znaleckého posudku PhDr. Tuláčkové. Protože dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, námitka nesprávnosti, popř. neúplnosti skutkových zjištění představuje uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Neregulérní je pak výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže nezopakoval výpovědi svědků M. a R. U. Nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu.

Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žalovaná nevznesla žádnou argumentaci.

Nejvyšší soud dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2014

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu