Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4646/2015

22 Cdo 4646/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně STK-ZENIT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48531626, se sídlem v Brně, Viniční 3770/21, zastoupené JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalované L. F., zastoupené JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní 146/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2015, č. j. -97, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 19. 8. 2011, č. j. -66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí oplocení postaveného na pozemku p. č. 3482/6 v k. ú. V., zpevněné plochy, o rozměru 30 x 20 m, přístupové komunikace, chodníku, přípojek vodovodní, kanalizační, plynové a elektrické na témže pozemku (dále také „předmětné nemovitosti“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. -97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 3482/6 v katastrálním území V., zapsaného na LV č. 5324 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Vyškov. Žalobkyně nabyla pozemek na základě prohlášení vkladatele (právního předchůdce) ke dni 22. 12. 1997. Právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k pozemku v rámci privatizace státního podniku Stavokonstrukce Vyškov (dále také jen „SVK“) smlouvou o prodeji podniku, uzavřenou s Fondem národního majetku České republiky podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Žalovaná je na základě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2007, uzavřené s Jihomoravským krajem, vlastnicí pozemku p. č. 3482/7, zapsaného na LV č. 7797, ve stejném katastrálním území, a budovy bez čísla popisného i čísla evidenčního na něm stojící (dále také „učňovské středisko“). Učňovské středisko bylo postaveno v areálu bývalého národního podniku Stavokonstrukce Vyškov, přičemž jeho vlastníkem byl od počátku stát. Prostřednictvím Ministerstva průmyslu České republiky, hospodářskou smlouvou z roku 1991, převedl stát právo hospodaření k objektu učňovského střediska na Středisko praktického vyučování, později sloučené s Integrovanou střední školou Vyškov. Až v době, kdy právo hospodaření vykonávalo Středisko praktického vyučování, byla stavba zapsána do katastru nemovitostí. Následně bylo učňovské středisko rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 1998 (podle , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů), převedeno na Střední průmyslovou školu a střední odborné učiliště Vyškov, jejímž zřizovatelem byl Jihomoravský kraj. Jihomoravský kraj pak v roce 2007 uzavřel shora uvedenou smlouvu s žalovanou.

Přestože se předmětné nemovitosti nacházejí na pozemku žalobkyně (pozemek p. č. 3482/6), dospěl soud k závěru, že byly převedeny na základě smlouvy z roku 2007 na žalovanou. Ve vztahu ke všem jednotlivým nemovitostem učinil soud skutková zjištění, podle kterých vznikly v přímé souvislosti s výstavbou učňovského střediska, v rámci uceleného funkčního a technicky propojeného celku. Předmětné nemovitosti byly výslovně zmíněny v kolaudačním rozhodnutí vyhotoveném na základě kolaudačního řízení objektu učňovského střediska. Pro zřejmou souvislost s objektem učňovského střediska nemohly být předmětné nemovitosti převedeny na právního předchůdce žalobkyně v rámci smlouvy o prodeji podniku (zvláště, nebyly-li ve smlouvě uvedeny), nýbrž byly převedeny na žalovanou smlouvou z roku 2007, ve které byly výslovně uvedeny jako příslušenství učňovského střediska. Ke shodnému právnímu hodnocení dospěl na základě týchž skutkových zjištění i odvolací soud.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Důvodem dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci ( ). Závěr, že předmětné nemovitosti byly zbudovány v souvislosti s výstavbou učňovského střediska, není správný. Ze skutkových zjištění vyplývá, že učiliště bylo vybudováno pro potřeby podniku Stavokonstrukce Vyškov. Z judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. ) je zřejmé, že předmětem převodu podle zákona o velké privatizaci nebyly jednotlivé majetkové hodnoty, ale celé podniky, případně jejich části jako hospodářské jednotky. Jednalo se o univerzální sukcesi, kdy na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházela i jiná majetková práva (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. ). V souvislosti s uvedenou judikaturou přešly nejprve na právního předchůdce dovolatelky, a později na dovolatelku, rovněž předmětné věci, součásti podniku Stavokonstrukce Vyškov.

Nadto dovolatelka poukazuje na chybné právní posouzení povahy oplocení. Oplocení bylo zbudováno na místě oplocení původního, a bylo tak zjevně postaveno pro účely SVK. Jak vyplývá z rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. , oplocení nemusí být vždy příslušenstvím domu, záleží na konkrétních okolnostech případu. V případě, že by byl závěr odvolacího soudu správný a oplocení bylo příslušenstvím učiliště, domnívá se dovolatelka, že nemohlo přejít na žalovanou, neboť v hospodářské smlouvě z roku 1991 nebylo uvedeno, že se převádí i oplocení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004), nicméně plyne, že tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může být tato nemovitost převedena jedině tehdy, pokud je ve smlouvě vyjádřena vůle prodávajícího převést rovněž příslušenství. Oplocení tak nemohlo přejít ani na Středisko praktických vyučování, ani na Jihomoravský kraj, a konečně pak ani na žalovanou.

Přes zjevnou nesprávnost formulace, čeho se dovolatelka domáhá, je z obsahu dovolání zřejmé, že požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním jedině přípustného dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. ).

Podstatou sporu je otázka, zda se předmětné věci staly součástí podniku Stavokonstrukce Vyškov, nebo zda byly příslušenstvím učňovského střediska, jako samostatného funkčního celku, a mohly tak být převedeny na žalovanou na základě kupní smlouvy z roku 2007.

Podle ustálené rozhodovací praxe přezkoumá dovolací soud úvahu odvolacího soudu, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o součást věci jiné, jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení dovolacího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. ).

Závěr o tom, že se předmětné nemovitosti nestaly součástí podniku Stavokonstrukce Vyškov, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřený. Nalézací soudy učinily skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, že všechny předmětné nemovitosti byly vystavěny v prokazatelné funkční a technické souvislosti s objektem učňovského střediska, a nemohly se tak stát součástí podniku Stavokonstrukce Vyškov. Tato skutečnost je patrná jak z projektové dokumentace předmětných nemovitostí a učňovského střediska, tak z kolaudačního rozhodnutí. Ze smlouvy o prodeji podniku se navíc podává, že učňovské středisko, jako samostatný funkční celek, nemělo být převedeno na právního předchůdce dovolatelky. Naopak ze smlouvy mezi žalovanou a Jihomoravským krajem vyplývá, že úmyslem smluvních stran bylo rovněž převedení vlastnického práva k příslušenství učňovského střediska, tedy předmětným nemovitostem.

Nepodstatné pro projednávanou věc jsou rovněž odkazy na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterých nesloužil k převodu jednotlivých majetkových hodnot, nýbrž celých podniků, popřípadě jejich částí jako hospodářských jednotek, a s podnikem tak přecházela i jiná majetková práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. a rozsudek ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. ). Napadené rozhodnutí není s uvedenými závěry v rozporu; domnívá-li se dovolatelka, že předmětné nemovitosti měly přejít spolu s privatizovaným podnikem z toho titulu, že se jednalo o majetková práva související s provozem podniku, v řízení byla učiněna skutková zjištění, že předmětné nemovitosti s provozem podniku nesouvisely.

Zpochybňuje-li dovolatelka, že předmětné nemovitosti byly zřízeny pro potřeby podniku Stavokonstrukce Vyškov, zpochybňuje již skutková zjištění, nikoli právní posouzení věci. Jediný přípustný důvod podání dovolání je nicméně nesprávné právní posouzení věci ( ). Samotným posouzením, zda byly předmětné nemovitosti postaveny ve funkční souvislosti s SKV, či s učňovským střediskem, se tak dovolací soud nemůže zabývat.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které oplocení nemohlo přejít na žalovanou, neboť již v hospodářské smlouvě z roku 1991, jíž byl převeden objekt učňovského střediska na Středisko praktického vyučování, nebylo oplocení výslovně uvedeno. Přestože dovolací soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že k převodu nemovitosti, která je příslušenstvím věci hlavní, může dojít jen tehdy, je-li ve smlouvě o převodu věci hlavní vyjádřena vůle převést i příslušenství (rozsudek ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není napadené rozhodnutí s odkazovanou judikaturou v rozporu. Z hospodářské smlouvy z roku 1991 se podává, že bylo převedeno pouze právo hospodaření k učňovskému středisku, nikoli samotné právo vlastnické. I po uzavření hospodářské smlouvy proto učňovské středisko zůstávalo ve vlastnictví státu.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle ustanovení odmítnout.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu