Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 967/2014

U S N E S E N Í

obce Zvole

obci Libeř

, se sídlem v Libři 35, IČO: 00241415, zastoupené JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Laurové 2519/3, o určení vlastnického práva k vodnímu dílu – vodovodu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. -346, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádná z účastnic

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 – dále jen „“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. března 2013, č. j. -315, ve výroku I. určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí vodního díla blíže specifikovaného v tomto výroku, a ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. -346, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť ustálená judikatura dosud neřešila otázku vlastnického práva k hlavnímu zásobnímu vodovodnímu řadu, na který jsou přímo napojeny domovní vodovodní přípojky ve vlastnictví třetích osob, a to s ohledem na otázku, zda takové přípojky jsou příslušenstvím věci hlavní či nikoliv, popř. jaké právní a faktické důsledky by v případě, že by takové přípojky byly součástí věci hlavní, vznikly pro vlastníka věci hlavní a vlastníka přípojky. Žalovaná namítá, že je třeba posuzovat vznik stavby nejen podle obchodního zákoníku, nýbrž i podle Soudy nesprávně právně posoudily význam protokolu o uvedení do provozu vodovodních řadů do užívání, z jehož obsahu je zřejmé, že „oba jeho účastníci byli alespoň konkludentně dohodnuti o tom, který z nich a v jakém rozsahu bude držet a spravovat tu část vodohospodářského díla, které je umístěno v jeho katastrálním území a které bylo pro účely vydání tohoto protokolu rovněž řádně vymezeno jako zásobní řad do Libně a zásobní řad do Zvole.“ Žalobkyně neprokázala objektivně existující skutečnosti, které by osvědčovaly existenci naléhavého právního zájmu, neboť příčinou sporu byly značné úniky dodávané vody pro špatně provedené podružné zásobní řady v obci Zvole. Soudy se nezabývaly otázkou možného vydržení vlastnického práva s odkazem na to, že žalovaná nemohla být objektivně v dobré víře a že nelze přesně stanovit běh desetileté vydržecí doby. Soudy se náležitým způsobem nezabývaly všemi okolnostmi, které vedly k provedené stavby obou zásobních řadů, nevzaly v potaz ani doložená rozhodnutí správních orgánů, z nichž je zřejmé, že i žalovaná byla stavebníkem vodního díla, byla jeho oprávněným držitelem a uživatelem. Soudy obou stupňů vycházely jen z právní úpravy obchodního zákoníku a ostatní důkazy, které měly k dispozici, nepovažovaly za natolik relevantní, aby byly způsobilé pro jiné právní posouzení věci.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

V posuzovaném případě dovolatelka vymezuje jedinou otázku přípustnosti dovolání, která neměla být doposud v judikatuře vyřešena, a sice „otázku vlastnického práva k hlavnímu zásobnímu vodovodnímu řadu, na který jsou přímo napojeny domovní vodovodní přípojky ve vlastnictví třetích osob, a to s ohledem na otázku, zda takové přípojky jsou příslušenstvím věci hlavní či nikoliv, popř. jaké právní a faktické důsledky by v případě, že by takové přípojky byly součástí věci hlavní, vznikly pro vlastníka věci hlavní a vlastníka přípojky.“

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se řešení této „otázky“ mělo projevit do výsledku sporu. Na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno a ani nebyla předmětem sporu v průběhu řízení. Absentuje v této souvislosti především relevantní argumentace, jak a proč má být vlastnický režim vodních děl odlišný od vlastnického režimu k jiným zhotoveným věcem v režimu , obchodní zákoník, a jak se tato skutečnost projeví v poměrech posuzované věci. Poukazuje-li žalovaná na , o vodách (vodní zákon), je třeba zdůraznit, že vodní zákon sice stanoví, co je vodohospodářským dílem (), nestanovuje však žádné zvláštní způsoby nabytí vlastnického práva; to se týče i vodohospodářských děl několika organizací podle vodního zákona. Ostatně soudy obou stupňů nedospěly ani ke skutkovému závěru, že by byla uzavřena dohoda o výstavbě a provozu takového díla, na níž by bylo případně vázáno povolení vodohospodářského orgánu.

Dovolacímu soudu není dále zřejmé, jak by se v poměrech posuzovaného případu měla projevit otázka, zdali vodovodní přípojky napojené na vodovodní řad jsou příslušenstvím věci hlavní či nikoliv. Předmětem soudního řízení je totiž určení vlastnického práva k vodnímu dílu - vodovodu, nikoliv určení vlastnického práva k vodovodním přípojkám. Předmětem řízení není ani otázka právních a faktických důsledků v případě, že by takové přípojky byly součástí věci hlavní. Nad rámec uvedeného lze ve vztahu k vodovodním přípojkám odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 5, str. 192).

Přípustnost dovolání by nemohly založit ani další námitky uváděné v dovolání, s nimiž ostatně žalovaná nespojila žádnou otázka hmotného či procesního práva.

K námitce, že soudy nesprávně posoudily význam protokolu o uvedení do provozu vodovodních řadů do užívání, z jehož obsahu je zřejmé, že „oba jeho účastníci byli alespoň konkludentně dohodnuti o tom, který z nich a v jakém rozsahu bude držet a spravovat tu část vodohospodářského díla, které je umístěno v jeho katastrálním území a které bylo pro účely vydání tohoto protokolu rovněž řádně vymezeno jako zásobní řad do Libně a zásobní řad do Zvole,“ je třeba uvést, že touto námitkou žalovaná nerozporuje právní posouzení, nýbrž rozporuje nepřípustně zjištěný skutkový stav, jímž není dovolací soud oprávněn se zabývat (srovnej

a contrario

). Z judikatury dovolacího soudu se totiž podává, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000)]. Jak již uvedl dovolací soud výše, žádné skutkové zjištění o dohodě účastníků, které by mohlo sloužit jako základ pro úvahu o vlastnickém právu žalované, však odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil.

Dovolací soud se dále neztotožňuje s obecnou a blíže nerozvedenou námitkou nedostatku naléhavého právního zájmu, když závěry soudů obou stupňů o tom, že určovací žaloba je nejvhodnějším způsobem pro vyřešení sporů mezi účastníky, jsou zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3, str. 58)], jakož i Ústavního soudu [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. (dostupný na

http://nalus.usoud.cz

)].

S námitkou, že se soudy nezabývaly otázkou možného vydržení vlastnického práva, dovolací soud nesouhlasí, když z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se odvolací soud vydržením zabýval. Odvolací soud k vydržení jasně uvedl, že nebyly tvrzeny skutečnosti, z nichž by bylo lze o vydržení uvažovat, podle odvolacího soudu bylo však zřejmé, že žalovaná nemohla být v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem ohledně držby vlastnického práva k vodovodnímu dílu, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící o oprávněnosti držby žalované. Ostatně žalovaná v dovolání spatřuje nesprávnost posouzení otázky vydržení v tom, že se soudy nezabývaly všemi okolnostmi vedoucími k provedení stavby, nevzaly v potaz doložená rozhodnutí správních orgánů, považovaly některé důkazy za relevantní. Tím však žalovaná ve skutečnosti nerozporuje právní posouzení případu, nýbrž rozporuje zjištěný skutkový stav, případně vytýká soudům vady, jichž se měly v řízení dopustit. Námitky brojící proti skutkovému stavu ani námitky vad řízení však k přípustnosti dovolání zjevně vést nemohou (opětovně srovnej ).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu