Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 759/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. H., se sídlem v Nýrsku, Palackého 871, PSČ 340 22, identifikační číslo osoby 16790359, zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, proti žalovanému Dr. JUDr. M. Z., se sídlem v Prášilech č. p. 106, PSČ 342 01, identifikační číslo osoby 12830101, zastoupenému Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. -65, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. -65, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2014, č. j. -55, se zrušují a věc sevrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. -55, podle ustanovení (dále též jen „“) přerušil řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. .

Žalovaný podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. -65, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že před Krajským soudem v Plzni probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro nyní projednávanou věc.

Odvolací soud konstatoval, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 8. 2. 2007 dvě smlouvy – smlouvu o investičním vstupu a smlouvu o společném záměru, které spolu vzájemně souvisejí. V nyní projednávané věci se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti se smlouvou o investičním vstupu. Jelikož předmětem sporu v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. je otázka platnosti odstoupení od smlouvy o společném záměru učiněného žalobcem dne 20. 10. 2008, jsou podle odvolacího dány důvody k přerušení řízení podle ustanovení

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. -65, podal žalovaný dovolání.

Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení a vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce přerušení řízení podle ustanovení

Podle dovolatele nebyly dány důvody k postupu podle , neboť v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. je řešena otázka platnosti žalobcova odstoupení od dohody o společném záměru ze dne 8. 2. 2007, přičemž tato otázka není otázkou, která by mohla být významná pro rozhodnutí v nyní projednávané věci, neboť nárok uplatněný žalobcem v nyní projednávané věci má svůj základ ve smlouvě o investičním vstupu ze dne 8. 2. 2007 (od níž žalobce neodstoupil), a nikoli v dohodě o společném záměru z téhož dne.

Odvolací soud podle dovolatele pochybil, neboť se nezabýval tím, zda v řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. , jehož předmětem je otázka platnosti žalobcova odstoupení od dohody o společném záměru, je skutečně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v nyní projednávané věci, ale pouze konstatoval, že uvedené smlouvy spolu souvisejí, aniž by tento svůj závěr jakkoli odůvodnil. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. .

Ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl pro nedůvodnost.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud se při řešení otázky přerušení řízení podle ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je proto i důvodné.

Podle ustanovení pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , „při úvaze, zda soud řízení přeruší z důvodů uvedených v ustanovení nebo zda učiní jiná vhodná opatření, soud postupuje podle okolností konkrétního případu. Přerušení řízení tedy mohou odůvodnit jen jasně vymezené skutečnosti, které by takovýto postup opodstatnily.“ V usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. , pak Nejvyšší soud s odkazem na názor vyjádřený v odborné literatuře konstatoval, že „důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. , komentář, Karel Svoboda et al., vyd. 1, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 383).“

Dovolací soud neměl v nyní projednávané věci důvod odchýlit se od závěrů vyslovených ve svých shora citovaných rozhodnutích a přisvědčil argumentaci dovolatele, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí nejenže nerozlišil obě smlouvy (smlouvu o investičním vstupu a dohodu o společném záměru), ale ani nijak neodůvodnil, že tyto smlouvy spolu souvisejí, jaký je jejich vzájemný vztah a že odstoupení od jedné z nich má význam pro právní posouzení nároku na peněžité plnění založeného druhou ze smluv.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud bez nařízení jednání ( věta první ) zrušil usnesení odvolacího soudu; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( věta první ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 3. 2016

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu