Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 ICdo 67/2015

22 Icdo 67/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalovanému

JUDr. Tomáši Pelikánovi

, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze, Dušní 22, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty 3163/28, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka

Pražské stavební bytové družstvo

, se sídlem v Praze, Na Hutmance 300, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2015, č. j. , -66 ( ), takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Karla Volfa.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. -40, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen vyloučit z majetkové podstaty dlužníka ideální podíl o velikosti 19/100 na pozemcích parcelní číslo 829/2 a 829/7 v katastrálním území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 1023 pro katastrální území J., vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu.

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Finanční odbor Obvodního národního výboru v Praze 5 předal dlužníkovi (v záhlaví uvedenému bytovému družstvu) dne 26. ledna 1988 do trvalého bezplatného užívání podle , hospodářského zákoníku, ve znění ke dni předání (dále jen „ “) pozemky parcelní číslo 826 a 829 za účelem výstavby budovy. V souvislosti s tím, že ideální část vystavěné budovy (konkrétně podíl ideálních 81/100) byla později převedena na společnost INOR, s. r. o., byly opakovaně uzavřeny dohody mezi Českou republikou a dlužníkem o zániku práva trvalého užívání pozemku č. 829. Tyto dohody byly uzavřeny dne 9. dubna 1997, 9. března 1997 a 20. listopadu 1995. Právo trvalého užívání bylo následně dne 30. dubna 1998 a 31. srpna 1999 nahrazeno dvěma smlouvami o výpůjčce, neboť pozemek byl rozdělen na dva pozemky - č. 829/7 a 829/2 - a smlouvy byly nově uzavřeny ke každému z pozemků zvlášť. Smlouvy o výpůjčce byly uzavřeny jen k podílu ideálních 19/100, neboť takový podíl měl dlužník nadále na budově.

Dlužník podal 14. června 2001 podle , , ve znění ke dni podání žádosti (dále jen „obč. zák.“), žádost o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Žalobkyně opřela žalobu o názor, že vlastnické právo na dlužníka podle tohoto ustanovení přejít nemohlo, neboť nebyla splněna podmínka, že výpůjčka vznikla podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „MajČR“ nebo „zákon o majetku České republiky“); spoluvlastnicí podílu je tak i nadále stát. Proto žádala vyloučení spoluvlastnického podílu z majetkové podstaty dlužníka excindační žalobou.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v jiném soudním řízení pravomocným rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. -439, že dlužník byl nepřerušeně vlastníkem celé budovy a k převodu podílu ve výši 81/100 na společnost INOR, s. r. o. nikdy platně nedošlo. K tomu soud prvního stupně uvedl, že nebýt neplatného převodu části budovy na společnost INOR, s. r. o., velmi pravděpodobně by nebylo právo trvalého užívání zrušeno a nahrazeno výpůjčkou, neboť vše nasvědčuje tomu, že právo trvalého užívání bylo zrušeno pouze v souvislosti s převodem části budovy, který se později ukázal jako neplatný. Nicméně výpůjčka byla zřízena proto, aby nahradila právo trvalého užívání, a byly tak splněny podmínky pro její transformaci v právo vlastnické podle § 879c odst. 2 obč. zák. Bylo by proti smyslu uvedeného ustanovení, kdyby vlastnické právo k pozemku a k budově bylo odlišné i nadále jen kvůli chybě, ke které došlo v minulosti; v této souvislosti soud prvního stupně odkázal i na mimořádné okolnosti dané věci (viz níže) a na její morální aspekty.

K odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. , -66 ( ), tak, že napadené rozhodnutí potvrdil; v podstatě akceptoval důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dovolání.

Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka, v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatelka podává dovolání podle z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily, že byly splněny předpoklady pro změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle ustanovení obč. zák., když rozhodly, že ke změně práva trvalého užívání (výpůjčky) na právo vlastnické ve smyslu tohoto ustanovení postačí smluvně sjednaná výpůjčka podle a násl. obč. zák.; podle dovolatelky však musí jít o výpůjčku ve smyslu ustanovení MajČR, tedy o výpůjčku, kterou bylo právo trvalého užívání s účinností od 1. ledna 2001 ze zákona bez dalšího nahrazeno na dobu tří let.

Dovolatelka tvrdí, že § 879c obč. zák. je nutné vykládat v souvislosti s ustanovením § 876 obč. zák., které předpokládalo přijetí zvláštního zákona, řešícího celkově transformaci práva trvalého užívání, a které stanovilo, že právo trvalého užívání se až do přijetí zvláštního zákona bude posuzovat podle dosavadních právních předpisů. Tímto zvláštním zákonem je zákon o majetku České republiky, který v § 59 stanovil, že právo trvalého užívání se mění dnem účinnosti zákona na výpůjčku na dobu 3 let. Přeměna práva trvalého užívání na právo vlastnické proto musí navazovat na § 59 MajČR, neboť smyslem tohoto ustanovení bylo řešit vztahy práva trvalého užívání. Podstatné je také to, že smlouvy o výpůjčkách byly uzavřeny v jiném rozsahu, než předtím právo trvalého užívání, a navíc výpůjčka nenavazovala na právo trvalého užívání. Nešlo tedy o jeho pokračování, ale o nový vztah, neboť právo trvalého užívání nebylo výpůjčkou nahrazeno. Výpůjčka byla sjednána s více než ročním odstupem, a nelze tedy uvažovat o nahrazení. Smyslem úpravy § 879c jistě nebylo, aby se vztahy z výpůjčky podle § 659 a násl. obč. zák. přeměnily na vlastnické právo. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a věc vrátil k novému řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že by mělo být odmítnuto pro nepřípustnost, neboť na předestřené otázce napadené rozhodnutí nespočívá; byla řešena pouze jako otázka vedlejší, pro případ, že by dlužník vlastnické právo kdy pozbyl, což v řízení nebylo prokázáno. Pokud by dovolání bylo posouzeno jako přípustné, měl by je Nejvyšší soud zamítnout, protože ustanovení § 879c odst. 2 obč. zák. je nezávislé na právní povaze výpůjčky.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) – dále „ “. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Napadené rozhodnutí spočívá i na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; jde o to, zda k transformaci výpůjčky (i nájmu) v právo vlastnické podle § 879c odst. 2 obč. zák. je způsobilá jen ta výpůjčka, která vznikla ze zákona transformací práva trvalého užívání ve výpůjčku (nájem) podle § 59 odst. 1 zákona o majetku státu, nebo zda a za jakých okolností může jít i o výpůjčku zřízenou smluvně. Dovolání je tak přípustné.

Dovolatelka má za to, že není možné aplikovat ustanovení obč. zák. v případě výpůjčky sjednané podle norem občanského práva; musí jít o výpůjčku vzniklou podle MajČR, neboť ta koncepčně navazuje na ustanovení a mění právo trvalého užívání na výpůjčku, kterou bylo možné podle obč. zák. následně přeměnit na vlastnické právo, obdobně jako právo trvalého užívání.

Podle MajČR v původním znění platilo: „Dosavadní vztahy trvalého užívání podle hospodářského zákoníku se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na výpůjčku na dobu určitou 3 let. Po tuto dobu se výpůjčka řídí ustanoveními .“ Později byla tato lhůta prodloužena na 6 let, jinak následné novelizace toto ustanovení nezměnily.

„Právo trvalého užívání pozemku podle , hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.“ ( obč. zák.).

„Ustanovení odstavce 1 se vztahuje obdobně i na právo výpůjčky nebo nájmu, kterými bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku, pokud bylo zřízeno ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle § 23 zákona o vlastnictví bytů“ (§ 879c odst. 2 obč. zák.).

Problematikou vztahu práva trvalého užívání a výpůjčky nebo nájmu, způsobilého být podkladem pro transformaci v právo vlastnické, se zabýval již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. : „K tomu, aby došlo k přeměně práva trvalého užívání, resp. v posuzovaném případě práva výpůjčky na právo vlastnické podle ustanovení § 879c odst. 1 a 2 a § 879e obč. zák., bylo zapotřebí splnění několika zákonných podmínek. V první řadě se muselo jednat o právo výpůjčky zřízené ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle zákona o vlastnictví bytů. Současně se muselo jednat o právo výpůjčky, kterým bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku. Dalšími podmínkami pak bylo uplynutí lhůty jednoho roku ode dne účinnosti a podání žádosti o změnu práva na vlastnické právo k příslušnému státnímu orgánu“.

Ustanovení § 879c obč. zák. je třeba vykládat s ohledem na konkrétní situaci a chápat jej v souvislosti se základním účelem tohoto ustanovení, tedy že mělo dojít k sjednocení vlastnictví k budově a pozemku, pokud budova byla ve vlastnictví osob tam uvedených. Ve vlastnické právo se nemohla transformovat jakákoliv výpůjčka či nájem pozemku. Kdyby tomu tak bylo, pak by – při doslovném výkladu – se muselo takto transformovat i právo odvozené od soukromé osoby (např. pokud by budova ve vlastnictví bytového družstva byla zřízena na pozemku ve vlastnictví fyzické osoby, která by jej družstvu pronajala). Takový výklad by byl zjevně nepřijatelný (arg. ad absurdum). Východisko nabízí obrat „kterými bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku“. Protože obsah tohoto práva se blížil právu vlastnickému (viz dobu jeho trvání a přísné podmínky pro možnost jeho odnětí) a současně vždy šlo o užívání majetku státu (viz § 70 hospodářského zákoníku), mohl zákonodárce přistoupit k transformaci tohoto práva na právo vlastnické. Podmínkou však bylo, aby právem, které mělo být transformováno (výpůjčka či nájem) bylo nahrazeno právo trvalého užívání; mezi těmito právy tedy musela být souvislost, a to taková, že nájem či výpůjčka byly zřízeny proto, aby nahradily trvalé užívání.

Dovolatelka tvrdí, že takto mohlo být nahrazeno jen právo výpůjčky založené podle MajČR. Takový názor neobstojí. Uvedený zákon o majetku státu byl schválen 27. 6. 2000, účinnosti nabyl 1. 1. 2001. Ustanovení obč. zák. bylo přijato novelou č. , schválenou 4. dubna 2000, nabylo účinnosti ke dni 1. července 2000. Zjevně není možné dovozovat, že ustanovení obč. zák. mělo odkazovat na zákon, který v době jeho přijetí ještě nebyl schválen a nabyl účinnosti až půl roku po nabytí účinnosti ustanovení samého.

Vysvětlení nabízí důvodová zpráva k (citováno podle ASPI): „Podle dříve platných předpisů byla část nemovitého majetku ve vlastnictví státu odevzdána do trvalého bezúplatného užívání nestátním subjektům, především družstevním organizacím. Tento majetek nepřešel do vlastnictví obcí podle , neboť byl zájem na pokračování existujících užívacích vztahů. Právní vztahy k pozemkům odevzdaným v minulosti do trvalého užívání bytových družstev postupně doznaly podstatných změn v důsledku realizace usnesení vlády ze dne 26. dubna 1995 č. 245 o závěrech vlády k problematice dostatečného vypořádání majetkových vztahů k pozemkům státu zastavěným obytnými domy ve vlastnictví družstev. Podle citovaného usnesení mají okresní úřady a ostatní orgány státní správy, které vykonávají právo hospodaření s pozemky odevzdanými do trvalého užívání, dohodou s trvalým uživatelem zrušit trvalé užívání ke dni uzavření první smlouvy o převodu vlastnictví jednotky v domě. S bytovým družstvem je pak uzavírána smlouva o výpůjčce na pozemky příslušné k jednotkám… Navrhuje se proto v odst. 6, aby dnem účinnosti zákona přešly do vlastnictví bytových družstev pozemky ve vlastnictví státu zastavěné bytovými domy, u nichž právo trvalého užívání ke dni účinnosti zákona dosud nezaniklo, a také pozemky, u nichž v důsledku plnění usnesení vlády ze dne 26. dubna 1995 č. 245 do dne účinnosti zákona právo trvalého užívání zaniklo a vztah k nim byl upraven formou výpůjčky nebo nájmu. Dnem účinnosti tohoto zákona přechází do vlastnictví bytových družstev nemovitý majetek státu, k němuž mají tato družstva právo trvalého užívání nebo právo výpůjčky, a dále nemovitý majetek státu, k němuž byla po zániku práva trvalého užívání do dne účinnosti tohoto zákona práva upravena na základě nájemní smlouvou nebo smlouvou o výpůjčce“.

Dovolací soud proto uzavírá, že účelu § 879c odst. 2 obč. zák. nejlépe odpovídá takový výklad, podle kterého se právo výpůjčky či nájmu transformovalo podle tohoto ustanovení na právo vlastnické jak v případě, že ke změně trvalého užívání na výpůjčku či nájem došlo ze zákona (§ 59 odst. 1 MajČR), tak i v případě, že k němu došlo smluvně, jestliže smlouva se státem byla založena za tím účelem, aby nahradila právo trvalého užívání.

Dovolání nelze upřít jisté racionální jádro, pokud poukazuje na to, že v daném případě mezi zánikem práva trvalého užívání a uzavřením smlouvy o výpůjčce uplynula delší doba. Nicméně soud prvního stupně podrobně vysvětlil, proč tomu tak bylo; že se tak stalo v důsledku toho, že „nečestným jednáním“ vzájemně propojených osob došlo k převodu větší části budovy ve vlastnictví družstva (nyní dlužníka) na společnost INOR, s. r. o., že tento převod, který vedl k zániku práva trvalého užívání, byl neplatný a později bylo pravomocným rozhodnutím soudu postaveno najisto, že družstvo vlastnictví budovy nikdy nepozbylo. I k těmto mimořádným okolnostem je třeba podle soudu prvního stupně přihlédnout; to nezpochybnil ani odvolací soud, ani dovolatelka. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem není prodleva mezi zánikem trvalého užívání a uzavřením smlouvy o výpůjčce v této věci relevantní.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání podle zamítnout.

Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný a náleží mu tak náhrada účelně vynaložených nákladů ( a ). Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z a , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Náhrada byla přiznána za jeden účelně vynaložený úkon právní služby podle (vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč s připočtením náhrady hotových výdajů 300,- Kč podle a náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ( ).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

V Brně dne 26. ledna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu