Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4121/2015

22 Cdo 4121/2015

U S N E S E N Í

a) M. Š.

a

b) P. Š.

, obou zastoupených JUDr. Janem Chlumským, advokátem, se sídlem v Železnici, Husova 104, proti žalované

České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č. j. -86, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobci

jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400,- Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jana Chlumského.

Stručné odůvodnění ( ):

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. -51, ve znění opravného usnesení ze dne 16. prosince 2014, č. j. -64, určil, že vlastníkem pozemku parcelní číslo 2221 (původní PK 133) o výměře 2724 m

2

, ostatní plocha, zapsaného v katastru nemovitostí pro Hlavní město Prahu, obec Prahu, katastrální území S., na listu vlastnictví 3116, jsou žalobce a) a žalobce b) a to každý jedné poloviny. Výrokem II. soud uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení 36 350,- Kč.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2015, č. j. -86, výrokem I. změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, neboť se domnívají, že právní otázky, o které se rozhodnutí opírá, by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, pro stručnost odkazuje.

Dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (část první, článek II, bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále „ “.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)].

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelů, dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. (obě dostupné na

www.nsoud.cz

, stejně jako další uvedená rozhodnutí dovolacího soudu)].

V posuzovaném případě dovolatelé řádně nevymezili otázku přípustnosti dovolání a uvedli pouze tolik, že „má být právní otázka vydržení předmětného pozemku posouzena jinak, než jak rozhodl odvolací soud.“ Jak ale plyne z výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, vyřešenou právní otázkou je v ustanovení taková otázka, která byla už dříve vyřešena dovolacím soudem samotným a ten má své závěry napříště přehodnotit. Uvedené ustanovení nemůže být vykládáno tak, jak ho chápou dovolatelé, tedy, že otázka řešená v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, je posouzena nesprávně a dovolací soud by ji měl proto v dovolacím řízení posoudit jinak. Pokud by tato skutečnost zakládala přípustnost dovolání, vedlo by to k přípustnosti všech dovolání (neboť přesvědčení dovolatele, že odvolací soud rozhodl nesprávně, je základní pohnutka samotného podání dovolání), což však zákonodárce, i vzhledem k ostatním kritériím přípustnosti, zjevně nezamýšlel.

Ani ze samotného textu dovolání se nepodává žádná otázka, která by zakládala jeho přípustnost. Dovolatelé zejména zpochybňují některá skutková zjištění nalézacího soudu a vytýkají údajné vady řízení. K vadám řízení, a to pouze vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ). Rovněž není v dovolání možné úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. ).

Dovolatelé v zásadě opakují to, co již přednesli v nalézacím řízení. K tomu lze uvést: To, k čemu došlo mezi předchůdcem dovolatelů a vlastníkem sporného pozemku v roce 1947 je předmětem skutkového zjištění, které dovolací soud nemůže přezkoumávat. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). Úvaha odvolacího soudu o nedostatku dobré víry, spojená s hodnocením zápůjčky a zástavního práva, zjevně nepřiměřená není. V dědickém řízení po A. Š. pozemek nebyl projednán, takže od dědického rozhodnutí jeho nástupci dobrou víru odvozovat nemohli (str. 6 rozsudku odvolacího soudu dole); s tímto závěrem polemizují dovolatelé snad jen nepřímo, poukazem na nedostatek právnického vzdělání, který však neomlouvá: „Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek; proto nezkušenost držitele, resp. nižší úroveň vzdělání, kterého dosáhl, nejsou významné“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2007, sp. zn. ). Ostatně skutečnost, že předchůdci dovolatelů sporný pozemek nenechali v dědickém řízení projednat, nasvědčuje spíše tomu, že sporný pozemek nepovažovali za zůstavitelovo vlastnictví. Pokud jde o samotné dovolatele, je tu skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že pozemek fakticky nedrželi (tamtéž, str. 9 dole), a pokud by snad chtěli opřít držbu o dědické rozhodnutí z roku 2006, nemohli splnit podmínku desetileté vydržecí lhůty. Námitka, že soud přiznal vlastnictví státu, neobstojí; předmětem řízení bylo vlastnictví žalobců. Pokud by stát, jak dovolatelé – žalobci, kteří jej sami označili za žalovaného – tvrdí, nebyl v řízení pasivně legitimován, pak by to muselo vést k zamítnutí žaloby, což se také stalo. Odvolací soud tak věc rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kterou v rozsudku uvedl, a na kterou se odkazuje.

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

V Brně dne 26. ledna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu