Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 199/2015

30 Cdo 199/2015

U S N E S E N Í

a) Ing. V. J.

, a

b) Ing. J. J.

, zastoupených JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3 266 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. -599, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou domáhali v záhlaví uvedené částky jako náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. (dále též jako „restituční řízení“), jež trvalo 17 let a 10 měsíců.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. -575 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2013, č. j. -587) rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částky 3 266 000 Kč zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a státu nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobcům (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. -599, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Přípustnost dovolání nezakládá v dovolání uvedená námitka, že v řízení zůstalo sporným, zda na straně žalobců vznikla škoda a zda je v daném případě dána odpovědnost státu za škodu. Jak je v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, soudy při posouzení věci vycházely především z právních názorů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „ rozsudek R 7/2013“), dle kterého: „[p]roti státu lze za tohoto stavu uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že nesprávný úřední postup, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci bez průtahů, vedl ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě. Příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem soudu by tudíž byla dána, jen kdyby bylo možno uzavřít, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (oprávněná osoba by nárok úspěšně vymohla vůči osobě povinné), přičemž oprávněná osoba přišla o možnost vymoci nárok úspěšně vůči osobě povinné právě v důsledku onoho porušení povinnosti. […] Jinak řečeno, odpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v restitučním sporu by mohla být dána jen tehdy, kdyby nečinnost soudu v tomto sporu byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat věc vůči povinné osobě. Stát v takovém případě odpovídá osobě oprávněné v restitučním vztahu za to, že nepostupoval tak, aby jí poskytl ochranu práva, tedy za doby nečinnosti, případně průtahů.“

Závěr napadeného rozhodnutí, že samotná tvrzení žalobců o neuplatnění pohledávky u osoby povinné ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích, vylučují úspěch žalobců ve věci, je tudíž souladný s rozsudkem R 7/2013. Jak vyplývá z výše uvedeného, jedná se o závěr o vyloučení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, jenž sám o sobě vylučuje odpovědnost státu. V judikatuře Nejvyššího soudu je zcela ustálen právní názor, že pokud chybí některý ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu. Otázce, zda žalobcům skutečně škoda vznikla, nebylo tedy za dané situace potřeba se věnovat.

Ve světle uvedeného nelze přisvědčit ani dalším tvrzením dovolatelů, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od zmiňovaného rozsudku R 7/2013 tím, že neposuzovaly otázku vzniku škody, kdo škodu způsobil a zda existuje příčinná souvislost mezi škodlivým jednáním a způsobenou škodou.

Dovolací soud neshledává relevantním ani názor, podle kterého závěry rozsudku R 7/2013 neměly být na nyní posuzovanou věc (z důvodu jejích specifik) aplikovány. Jak dovolatelé rekapitulují, délka restitučního řízení byla ovlivněna řešením otázky, zda dovolatelé (jakožto osoby oprávněné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích) svůj nárok uplatnily u osoby povinné včas, přičemž ve věci Nejvyšší soud svými rozsudky z roku 1999 a 2008 zrušil (dovolatelům nevyhovující) rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně. Dle názoru dovolatelů pak po nich nebylo možné požadovat, aby svůj nárok na náhradu ušlého zisku uplatňovali po osobě povinné, neboť by takový nárok byl soudy též zamítán. S uvedenou argumentací dle dovolacího soudu souhlasit nelze. Jak bylo uvedeno též v rozsudku R 7/2013, „[j]akkoli je zřejmé, že spor o náhradu ušlého zisku vzniklého porušením povinnosti vydat včas věc podle zahájený oprávněnou osobou vůči povinné osobě za trvání restitučního řízení je závislý na výsledku restitučního řízení (v němž se meritorně řeší jedna z otázek, jež má povahu otázky předběžné ve sporu o náhradu ušlého zisku), nic to nemění na závěru, že možnost domáhat se náhrady ušlého zisku vůči povinné osobě (a zabránit tím i případnému promlčení tohoto nároku) má oprávněná osoba i v průběhu restitučního řízení.“ Nelze důvodně očekávat, že by v případně vedeném řízení o náhradu ušlého zisku byla předběžná otázka posouzena odlišně, od konečného meritorního posouzení v restitučním řízení.

Co se týká dalšího obsahu dovolání, je z něj patrný pouze názor dovolatelů, že v restitučním řízení soudy nižších stupňů nerespektovaly právní názor vyslovený v prvním zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. v rozsudku ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. ), čímž měla být též povinná osoba utvrzena ve svém názoru, že restituované nemovitosti nemusí vydat. Z uvedeného má pak dle dovolatelů vyplývat přímá odpovědnost státu.

Naznačené argumentaci rovněž přisvědčit nelze. Skutečnost, že v řízení došlo k vydání rozhodnutí, která byla posléze zrušena, se projevila v nepřiměřené délce restitučního řízení, v jejímž důsledku mohlo na straně dovolatelů dojít ke vzniku škody (ušlého zisku). Za uvedenou škodu (ušlý zisk) ovšem žalovaná odpovídá za podmínek vyjádřených v rozsudku R 7/2013. Žádná „přímá škoda“ způsobená těmito rozhodnutími v řízení tvrzena nebyla.

Jestliže dovolatelé shora uvedenou argumentací míní, že povinná vedla řízení pouze z důvodu, že byla nesprávnými rozhodnutími utvrzena v názoru o neexistenci povinnosti vydat restituované nemovitosti, nelze jí přisvědčit již z logiky věci. Procesní strany bez nejmenších pochybností vedou řízení, aby pro sebe dosáhly příznivého rozhodnutí, nikoliv z důvodu, že bylo vydáno rozhodnutí vyznívající v jejich prospěch. Byť vyhovující rozhodnutí může stranu řízení utvrdit v jejím dosavadním postoji, nejedná se o samotný důvod vedení řízení, ale maximálně o jednu z pohnutek (motivů), která neurčuje chování jednajícího (zde procesní strany) přímo. Již z uvedených důvodů dovolateli naznačená argumentace nemůže vést k neaplikovatelnosti závěrů rozsudku R 7/2013, natož aby vedla k přehodnocení této ustálené judikatury.

Namítají-li dovolatelé, že jim svědčí princip ochrany legitimního očekávání, neboť svůj nárok uplatnili v souladu s tehdy platnou judikaturou (přičemž poukazují na překonané právní názory plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ), ani této námitce nelze přiznat jakoukoliv relevanci. Dovolatelé podali žalobu v této věci dne 20. 12. 2010, ale rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. bylo vydáno až dne 11. 5. 2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. až dne 17. 4. 2012, a ve věci vedené pod sp. zn. až dne 5. 6. 2012. Z časových souvislostí je tedy zjevné, že dovolatelé v době podání žaloby nemohli být ve svých právních názorech ovlivněni uvedenou judikaturou, ale naopak se mohli řídit názory zformulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. a . Obě rozhodnutí byla přijata v roce 2001 (23. 8. 2001 a 18. 12. 2001).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek dovolatelů.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 23. února 2016

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu