Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2460/2010

28

Cdo 2460/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. D. P., bytem v O., b) Ing. D. P., bytem v O., c) M. M., bytem v O., d) Mgr. I. J., bytem v O., a e) Ing. A. P., bytem v O., všech zastoupených JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2010, č. j. -87, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. -61, zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 701.746,50 Kč, žalobci b), c) a d) částek 350.873,- Kč a žalobce e) částky 1,052.619,75 Kč (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. se žalobci (jako oprávněné osoby) domáhali vůči státnímu podniku S. O. (osobě povinné) vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Řízení bylo zahájeno žalobou podanou u soudu dne 21. 11. 1991 a pravomocně skončilo dne 8. 9. 2003, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž bylo povinné osobě uloženo vydat nemovitosti žalobcům a na jehož základě se tak žalobci stali podílovými spoluvlastníky nemovitostí. I po dobu trvání řízení přinášelo vlastnictví nemovitostí zisk povinné osobě, nikoliv žalobcům. Do právního postavení pronajímatele, povinné osoby, vstoupili žalobci až obnovením jejich vlastnického práva k nemovitostem. Žalobci uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil jako nárok na náhradu škody vzniklé při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ( , ve znění pozdějších předpisů). Shledal, že v restitučním řízení – trvajícím po dobu 11 let a 10 měsíců – došlo k průtahům a rozhodnutí ve věci samé nebylo vydáno v přiměřené době. Uzavřel ovšem, že žalovaná za škodu (vyčíslenou žalobci jako ušlý zisk z pronájmu nemovitostí za dobu překračující přiměřenou délku řízení) neodpovídá. Za věcně legitimovanou osobu k náhradě škody označil státní podnik S. O., který (jako povinná osoba k vydání restituovaných nemovitostí podle ) porušil povinnost vydat nemovitosti oprávněným osobám v zákonem určené lhůtě již na základě výzvy oprávněných osob k uzavření dohody o vydání nemovitostí. Dodal, že přes zjištěné průtahy v restitučním řízení je tvrzení žalobců o ušlém zisku v podobě nájemného za dobu tří let nepodložené.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. -87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Skutková zjištění soudu prvního stupně převzal jako správná a ve shodě s ním dovodil, že v restitučním řízení, v němž se žalobci domohli vydání nemovitostí po více než 11 letech, došlo k průtahům. Za nesprávný označil závěr soudu prvního stupně o nedostatku věcné legitimace žalované, vycházeje z názoru, že povinná osoba neporušila povinnost dle , jestliže nevydala nemovitosti žalobcům (oprávněným osobám) na základě jejich výzvy, ale vyčkala soudního rozhodnutí. Dovodil ovšem, že žalobcům škoda nevznikla a že mezi nesprávným úředním postupem (průtahy soudu v restitučním řízení) a žalobci tvrzenou majetkovou újmou (ušlým ziskem) není příčinná souvislost, „nelze-li přes zjištěné průtahy spolehlivě určit, že by restituční řízení skutečně skončilo o tři roky dříve a že by žalobci po tuto dobu již mohli pobírat nájemné“. Dodal, že „není současně vůbec jisté, že by celou tuto dobu trvaly všechny nájemní vztahy a že by u některého z nich nedošlo ke změně výše nájemného“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jim nevznikla škoda a že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovozují, že nebýt průtahů v restitučním řízení (které měl soud za prokázané), stali by se vlastníky nemovitostí o tři roky dříve a po tuto dobu již mohli mít požitky z vlastnictví věci v podobě nájemného. O ně však byli v důsledku nečinnosti soudu připraveni. Závěr, kdy restituční řízení – nebýt průtahů – mělo být ukončeno, není jejich nedoloženým tvrzením, ale jde o závěr vycházející z předběžného úsudku o přiměřené době řízení. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V dané věci je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že je vyloučeno, aby žalobcům, oprávněným osobám dle , v důsledku nesprávného úředního postupu, jímž je zde porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí o obnovení jejich vlastnictví v přiměřené lhůtě, vznikla majetková újma v podobě ušlého zisku, jehož mohli dosáhnout pronájmem nemovitostí, tedy na posouzení otázek vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Při něm se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz dále), což zakládá přípustnost dovolání proti rozsudku podle ustanovení

Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je naplněn dovolateli uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označených právních otázkách.

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, který na skutkový stav nedopadá, nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před změnou provedenou ) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

Z cit. ustanovení vyplývá, že ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu je zapotřebí současné splnění tří předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Za nesprávný úřední postup se považuje i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000). To platí i pro soudní řízení, u nichž lhůta pro rozhodnutí zpravidla není předpisem stanovena, za předpokladu, že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181). Uvedený závěr byl reflektován i zákonodárcem, jak plyne z ustanovení , ve znění

Měl-li v dané věci odvolací soud za prokázané, že v řízení o nároku žalobců na vydání nemovitostí podle (vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. ) došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neodůvodněné nečinnosti soudu (průtahům) a k porušení povinnosti rozhodnout ve věci v přiměřené lhůtě (jelikož celková délka řízení překročila dobu jedenácti let a neodpovídá skutkové a právní náročnosti věci), je bezesporu naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu ve smyslu V takovém případě je třeba se zabývat i tím, jak se tento nesprávný úřední postup projevil v majetkové sféře žalobců, tedy otázkami vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Škodou míní se újma, jež nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Hradí se škoda skutečná a ušlý zisk (§ 442 odst. 1 obč. zák.). Skutečnou škodou je nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného, naproti tomu ušlý zisk spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – nebýt škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (k definici škody srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, ročník 1971). Ušlým ziskem může být i ztráta příjmu za pronájem nemovitostí; výše náhrady se v takovém případě odvíjí od částky, kterou by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení toho zisku při pravidelném běhu věcí vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1597, sv. 22).

Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že žalobcům nemohla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku, jímž může být i ztráta z příjmu za pronájem nemovitostí, jehož mohli dosáhnout nejenom inkasováním nájemného z dosavadních nájemních vztahů (pokud by změnou vlastnictví vstoupili do postavení pronajímatele; § 680 odst. 2 obč. zák.), ale kupříkladu i uzavřením nových nájemních smluv s jinými nájemci (v případě, že by došlo ke skončení stávajících nájmů, jak odvolací soud předvídá) a kdy lze výši náhrady odvíjet od částky odpovídající hladině tzv. obvyklého nájemného.

Nejvyšší soud nesdílí ani závěry odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem žalobci vylíčené majetkové újmy. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Příčinou škody může být jen ta skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Otázka příčinné souvislosti závisí zpravidla na výsledku hodnocení v řízení provedených důkazů a je proto otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 14, ročník 2002, pod C 1025, C. H. BECK). Zjišťuje-li však soud, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být vztah příčiny a následku prokázán, jde již o otázku právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. ).

Pokud by v daném případě soud v restitučním řízení rozhodl o nároku žalobců na vydání nemovitostí ( ) v zákonem přiměřené lhůtě, čímž by již nejpozději uplynutím této lhůty došlo k obnovení vlastnického práva žalobců, mohli žalobci jistě důvodně očekávat, že se již od tohoto okamžiku bude jejich majetek zvětšovat (rozmnožovat) o nájemné inkasované za pronájem nemovitostí, které byly předmětem restituce. O tento zisk byli připraveni právě v důsledku soudem opožděně vydaného rozhodnutí. Lze tudíž uzavřít, že nebýt tohoto nesprávného úředního postupu, ke vzniku takto tvrzené majetkové újmy by nedošlo a že tedy příčinou vzniku škody v podobě ušlého zisku, jehož náhrady se žalobci domáhají, je právě soudem zjištěný nesprávný úřední postup. K témuž závěru Nejvyšší soud dospěl již v rozsudcích ze dne 11. května 2011, sp. zn. , a ze dne 17. dubna 2012, sp. zn. (jenž jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) a za přiléhavý jej ve své judikatuře označuje též Ústavní soud (srov. jeho nález ze dne 27. prosince 2011, sp. zn. – dostupný na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jež kategoricky vylučuje možnost vzniku škody i příčinnou souvislost mezi zjištěným nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody, správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), napadený rozsudek zrušil ( in fine ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věty první ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( věty první, ).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o i náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( věty druhé, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 5. června 2012

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu