Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2947/2015

33 Cdo 2947/2015

U S N E S E N Í

Ladybird Czech Crystal s. r. o.

H. K.,

zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Liberec, Sokolovské nám. 312/1, o zaplacení 580.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 2. 2015, č. j. -172, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně jepovinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 13.213,20 Kč k rukám Mgr. Michala Vogela, advokáta se sídlem Liberec, Sokolovské nám. 312/1.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. -172, potvrdil rozsudek ze dne 15. 4. 2014, č. j. -149, jímž Okresní soud v Jablonci nad Nisou zamítl žalobu o zaplacení 580.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 12. 11. 2013, č. j. -137, předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2012, č. j. -118, ve výroku zamítajícím žalobu v rozsahu 580.000 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež žalovaná navrhla pro nepřípustnost odmítnout, resp. pro nedůvodnost zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. , čl. II bod 2 ; dále jen „ “).

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. ) při posouzení otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy výkon jejího práva na zaplacení 580.000 Kč, které vynaložila na splnění daňové povinnosti žalované za rok 2005. Úvahy odvolacího soudu o rozporu žalobního požadavku s dobrými mravy ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz ), považuje za zjevně nepřiměřené a oponuje jeho závěru, že „s ohledem na okolnosti případu je nutno vymáhání nároku žalobcem, který jedná prostřednictvím svého dlužníka, považovat za jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy, a takovému jednání nelze poskytnout soudní ochranu“.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. ) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. I výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních

(srov. rovněž

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. ). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. ). Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. ). Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14., který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

V posuzovaném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalovaná a K. D., kteří podnikali ve formě sdružení fyzických osob podle § 829 a násl. obč. zák., založili koncem roku 2005 společnost Ladybird s. r. o., do níž k 1. 1. 2006 vložili veškerý svůj majetek ze sdružení v hodnotě 3.744.000 Kč (každý z nich majetek v hodnotě jedné poloviny této částky), a dohodli se, že daň z příjmu fyzických osob za rok 2005 za ně uhradí žalobkyně. Žalovaná v říjnu 2006 převedla svůj podíl ve společnosti (tj.

1

/

2

z 3.744.000 Kč) za 1 Kč na K. D., který se tak stal jediným jednatelem a společníkem žalobkyně. Na dani z příjmu fyzických osob za rok 2005 zaplatila žalobkyně za žalovanou 670.292 Kč a za K. D. 1.042.000 Kč. V období podnikání ve sdružení K. D. vystupoval vůči finančnímu úřadu jako plátce DPH; za rok 2005 na těchto platbách vznikl přeplatek 1.160.000 Kč, který byl vrácen žalobkyni, neboť v tu dobu již bylo podnikání ve formě sdružení ukončeno. Na vytvoření přeplatku se podílela v rozsahu jedné poloviny i žalovaná. V době vzniku žalobkyně žalovaná o pohledávce z titulu přeplatku na DPH nevěděla a dozvěděla se o něm až v průběhu řízení. Žalovaná uhradila žalobkyni na žalovanou pohledávku 90.292 Kč, na zbývajících 580.000 Kč započetla svou pohledávku z přeplatku na DPH. Odvolací soud však v předchozím rozhodnutí shledal úspěšnou námitku promlčení započítávané pohledávky a dovodil, že z toho důvodu není způsobilá k započtení (§ 581 odst. 2 obč. zák.). Ačkoli K. D. svůj dluh ve výši 1.042.000 Kč žalobkyni neuhradil, žalobkyně se jeho splnění u soudu (na rozdíl od pohledávky za žalovanou) nedomáhala a její nárok je promlčen.

Jakkoli se nelze ztotožnit s názorem, že fyzická osoba K. D. a právnická osoba Ladybird s. r. o. je fakticky totožným subjektem, jestliže K. D. je jejím jediným jednatelem a společníkem, nevybočil odvolací soud při posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky z mezí daných výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť přihlédl k relevantním skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Zejména zohlednil to, že žalovaná byla spolu s nynějším jednatelem žalobkyně zakládající společnicí žalobkyně, do níž vložila veškerý svůj majetek nabytý podnikáním formou sdružení fyzických osob, a že žalobkyně, ač proklamuje svou zákonnou povinnost ve smyslu , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neuplatňuje obdobný přístup ve vztahu ke svým dlužníkům, za nimiž má pohledávku z téhož titulu. Zatímco vůči K. D. splnění dluhu, který je podstatně vyšší než dluh žalované, nevymáhá, vůči žalované se splnění dluhu domáhá soudní cestou, přičemž jejím jménem jedná právě jednatel K. D. - její dlužník, který jí svůj dluh dobrovolně nesplnil. Argumentace žalobkyně, že výkon jejího práva nemůže být v rozporu s dobrými mravy, jestliže jí , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ukládá jednat tak, aby dbala na ochranu práv věřitelů, za situace, kdy pohledávka za jejím jednatelem a společníkem se v důsledku její nečinnosti stala naturální obligací, vyznívá spíše v její neprospěch. Přehlédnout, podle mínění dovolacího soudu, nelze ani to, že jednatel žalobkyně ani žalobkyně neinformovali žalovanou o vrácení přeplatku DPH v souvislosti s činností sdružení. Dospěl-li odvolací soud při zohlednění všech zvláštností daného případu k závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení 580.000 Kč se v posuzované věci příčí dobrým mravům, nejeví se tato úvaha dovolacímu soudu jako zjevně nepřiměřená a odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že za použití obč. zák. odepřel žalobkyni právo na soudní ochranu. Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , je nepatřičný, neboť v této věci šlo o spor o vrácení daru ve smyslu obč. zák. V usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , pak byl řešen skutkově odlišný případ.

Dovolání v části směřující proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (jak žalobkyně avizuje v úvodu dovolání) postrádá obligatorní náležitost vyžadovanou , neboť chybí údaj, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu Dovolání tak v této části trpí vadou, kterou žalobkyně včas, tj. ve lhůtě podle , neodstranila, a jež brání pokračování v dovolacím řízení.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzované věci odůvodněn ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 14. ledna 2016

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu