Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2546/2015

30 Cdo 2546/2015

U S N E S E N Í

V. K.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013, č. j. –117, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2015, č.j. –153, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal zaplacení částky 422.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. a dále náhrady částky 13.000,- Kč, kterou vynaložil v souvislosti s uplatněním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva, a 1.000,- Kč, kterou vynaložil v souvislosti s předběžným uplatněním nároku u žalované.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. listopadu 2011, č.j. -89, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. prosince 2014, č.j. -145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 167.667,- Kč s příslušenstvím a co do částky 268.333,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. –117, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2015, č.j. –153, odvolání žalobce proti zamítavému výroku soudu prvního stupně co do částky 1.000,- Kč odmítl, dále napadený rozsudek v zamítavém výroku co do částky 13.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbývajícím rozsahu ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dne 29. listopadu 2013 dovolání žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v , tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že odvolací soud znemožnil spravedlivou ochranu jejích práv a zájmů, když jí toliko s přihlédnutím k odvolání žalobce napadeným výrokem rozšířil prvostupňovým soudem uloženou povinnost, tedy zaplatit žalobci vyšší částku. Domnívá se, že obecné soudy dostatečně nezohlednily všechna hlediska rozhodná pro stanovení výše nemajetkové újmy a nedostatečně aplikovaly judikaturu ESLP. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený výrok odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil žalobce, který je považuje za nepřípustné, protože napadeným výrokem bylo minimálně v části rozhodnuto pro žalovanou příznivě a dále proto, že ke zrušení rozsudku prvního stupně došlo pro nepřezkoumatelnost a podle konstantní judikatury pokud je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné, nemá odvolací soud jinou možnost než je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání coby nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaná ve svém dovolání sice předesílá, že přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí vyvozuje z ustanovení , přičemž má za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení na nesprávném právním posouzení věci. Nenastoluje však ve skutečnosti žádnou z výše uvedených otázek přípustnosti dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. .

Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Konečně nelze pominout skutečnost, že podle dikce ustanovení je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. ).

Z vyloženého je zřejmé, že uvedeným zásadám obsah podaného dovolání nevyhovuje. Jestliže tak v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu