Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1003/2015

23 Cdo 1003/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyněO2 Czech Republic a.s.,se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, proti žalované TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r.o.,se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 6, identifikační číslo osoby 48592013, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Jánský vršek 311/6, o vzájemném návrhu žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2014, č. j. -679, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.620,80 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:(dle )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2013, č. j. -587, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z částek 1,219.867,20 Kč od 1. srpna 1998 do 3. března 2011, 660.457,50 Kč od 1. srpna 1998 do 3. března 2011 a úrok z prodlení ve výši 3,65 % p.a. z částky 29.696,60 Kč od 1. července 1999 do 3. března 2011 (bod I. výroku), ohledně požadavku žalované na úrok z prodlení ve výši 0,09 % denně z částek 1,219.867,20 Kč od 1. srpna 1998 do zaplacení, 655.182,90 Kč od 4. března 2011 do zaplacení, 660.457,50 Kč od 1. srpna 1998 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 8,35 % p.a. z částky 29.696,60 Kč od 1. července 1999 do zaplacení žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku). Usnesením ze dne 17. července 2013, č. j. -599, pak Městský soud v Praze zamítl návrh žalované na zrušení usnesení ze dne 11. března 2009, č. j. -252, a ze dne 13. července 2009, č. j. -291, a na rozhodnutí, že nárok žalované ve výši 8,603.254,70 Kč s příslušenstvím je po právu (bod I. výroku) a rozhodl, že se žalované vrací zaplacení soudní poplatek za dovolání ve výši 5.000,- Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 256.084,40 Kč (první výrok). Dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle V dovolání předkládá otázky, při jejichž řešení se dle jejího mínění odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , ze dne 25. září 2013, sp. zn. , a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. ).

Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud při posuzování výše úroku z prodlení, jde-li o úvahu ve vztahu k ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 16. května 2012, sp. zn. , pak zřejmě pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil k otázce, co vše musí soud v daném konkrétním případě hodnotit (zvažovat) při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení obč. zák. V projednávané věci však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nedospěl k závěru, že by v tomto případě sjednaná sazba úroků z prodlení byla v rozporu s dobrými mravy; naopak uzavřel, že „sjednaný úrok z prodlení není v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku “. Její odkaz na předmětné rozhodnutí je tak zcela nepřiléhavý.

Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (že není pravdou, že by fakticky platila nízká sazba úroku z prodlení shodně jak pro žalobkyni, tak pro žalovaného, že úrok z prodlení byl sjednán toliko ve prospěch žalobkyně), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, a namítá-li několik konkrétních vad řízení (např. že soudy nevyhodnotily zcela zásadní důkaz týkající se rozdílu v úroku požadovaném ve stejné době žalobkyní, že odvolací soud zcela opominul a ignoroval dodatečné nové důkazy předložené žalovanou, překvapivost rozsudku soudu prvního stupně), uplatňuje tím jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. Ani námitky, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.

Ostatní námitky dovolatelky rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na řešení otázek předložených dovolatelkou napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Poukazuje-li tedy dovolatelka u těchto mnoha svých předložených otázek na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pak nejsou tyto výtky v dané věci relevantní.

Ačkoliv též dovolání žalované směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116), je její dovolání tak i v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí ( a ), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání ( věta první ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.

předseda senátu