Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2834/2015

30 Cdo 2834/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně C. W., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. -307, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. září 2014, č. j. -246, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 500 000 Kč.

Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nedůvodného trestního stíhání a nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , ve kterém byla pravomocně zproštěna obžaloby.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda žalovaná při posuzování žádosti o náhradu nemateriální újmy postupovala v rozporu s dobrými mravy, když vznesla námitku promlčení, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku na náhradu škody ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. října 2015, sp. zn. , odmítnuta). Pokud žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. , pak v tomto rozhodnutí bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu dosaženo závěru, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, což v případě žalobkyně není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. ), a to proto, že bez ohledu na postup žalované měla žalobkyně zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. ).

Pokud žalobkyně uvádí, že okamžikem skončení řízení je až okamžik doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli den jeho vyhlášení, tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, když uzavřel, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Jakým způsobem se účastník řízení o skončení řízení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí, doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro okamžik skončení řízení rozhodné (srov. část III. bod 2. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. ).

Otázka, zda žalobkyně má právo nárokovat odškodnění přímou aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) bez toho, aby bylo jakkoliv omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou nemateriální újmu, neboť ve smyslu y má Úmluva aplikační přednost před zákonem, nemůže založit přípustnost dovolání podle , když ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když Úmluvy, na rozdíl od Úmluvy, nezakládá sám o sobě nárok na jakékoli odškodnění (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp. zn. ). Jeho porušení může vést toliko k přiznání zadostiučinění Evropským soudem pro lidská práva podle Úmluvy, nebo národním orgánem realizujícím právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu Úmluvy, kterým je v České republice , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.

Na otázce, zda žalobkyně postupovala v souladu s OdpŠk, rozsudek odvolacího soudu nespočívá, neboť ten je založen na závěru, že nárok žalobkyně byl uplatněn po uplynutí promlčecí lhůty. Uvedená otázka žalobkyně proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu nemůže založit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. ).

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud předložil Ústavnímu soudu k řešení otázku rozporu délky promlčecí doby v § 32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud však tento návrh opakovaně neshledal opodstatněným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. , ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. července 2012, sp. zn. , se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu