Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2624/2015

30 Cdo 2624/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobkyně V. C., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti žalovaným 1.České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2. České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. -54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 27. 2. 2015, č. j. -54, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2014, č. j. -45, jímž bylo řízení zastaveno (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se po žalovaných domáhala částky 884 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy, kterou jí žalované způsobily v trestním řízení vedeném proti jejímu druhovi, M. B., obviněnému ze spáchání trestného činu loupeže. Druh žalobkyně byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by skutek, z jehož spáchání byl obviněn, spáchal. V důsledku tohoto nezákonného trestního stíhání došlo k poškození dobrého jména a pověsti žalobkyně v pracovní oblasti, když žalobkyně byla po zatčení svého druha vyzvána k podání vysvětlení přímo na pracovišti, kde proběhlo loupežné přepadení, s nímž policie jejího druha spojovala. Uvedeným způsobem a následnou medializací případu došlo k ponížení žalobkyně v zaměstnání, když v očích kolegů i veřejnosti nabyla pověsti osoby úzce spojené s kriminálními živly. V žalobě žalobkyně uvedla, že již dne 6. 3. 2012 podala žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze z důvodů věcné příslušnosti postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který ji v řízení vedeném pod sp. zn. zamítl se závěrem, že nelze aplikovat obecná ustanovení , , a její nárok posuzoval podle Rozsudek v uvedené věci byl též potvrzen odvolacím soudem.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v pokračování v této věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobkyně se na základě týchž skutkových tvrzení na státu domáhá téhož nároku jako již žalobou podanou dne 6. 3. 2012 k Městskému soudu v Praze, která byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2013, č. j. -135, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. -156. Dovolání proti posledně uvedenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. -171. Totožnost předmětu řízení, významná pro posouzení překážky věci rozhodnuté a překážky litispendence, předpokládá jak totožná skutková tvrzení, tak i totožný žalobní petit. Naopak není rozhodné, jak žalobce nebo i soud posoudí takto uplatněný nárok po stránce právní. Žalobkyně se mýlí, pokud rozdílnost nároku spatřuje ve skutečnosti, že na rozdíl od dřívějšího řízení je vedle České republiky – Ministerstva spravedlnosti žalována též Česká republika – Ministerstvo vnitra, protože podstatné je to, že v obou řízeních je žalován vždy jen stát (tedy totožný subjekt), a je to soud, který je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná za stát v konkrétním sporu vystupovat, a poté s touto organizační složkou jednat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže byl skutek soudem po právní stránce posouzen nesprávně, popřípadě neúplně.

Dovolání, které žalobkyně podala proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 ), dále též jen „ “, neboť není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Krom obecného nesouhlasu s napadeným rozhodnutím žalobkyně namítá toliko jeho rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , přičemž ovšem výslovně žádnou právní otázku neformuluje. Z dovolání je toliko zřejmý názor žalobkyně, že pokud v později podané žalobě tvrdí neoprávněný zásah do svého práva na ochranu osobnosti a svůj žalobní požadavek na přiměřené zadostiučinění dovozuje z ustanovení a následující , , jedná se o uplatnění jiného nároku než v dřívějším řízení, ve kterém soudy její žalobní požadavek na náhradu nemajetkové újmy hodnotily podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V tomto ohledu se ovšem žalobkyně mýlí, neboť není rozhodné, jak žalobkyně nebo i soud posoudí uplatněný nárok po právní stránce. Stejně tak věta odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. : „O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou – při stejném žalobním petitu – vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti.“ (již žalobkyně v dovolání cituje a zvýrazňuje), dále vysvětluje uvedený ustálený právní názor, a nelze ji vykládat zcela opačně. Potenciálně jiné právní posouzení týchž skutkových okolností, na základě nichž žalobce vyvozuje stejný předmět (žalobní petit), nevede k rozdílnosti předmětů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela souladné s ustálenou judikaturou.

S ohledem na závěr, že o stejné věci bylo již rozhodnuto v jiném řízení, jsou zcela liché námitky, že by napadené rozhodnutí žalobkyni upíralo přístup k soudu.

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 14. 12. 2015

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu