Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
C8EE34171F03D422C1257F57002B416F.html
HTML · 16.04 KB
No categories available
30 Cdo 3966/2015
30 Cdo 3966/2015
U S N E S E N Í
R. E.
České republice – Ministerstvu spravedlnosti
, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 253/2011 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 28 Co 318/2014 -228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil vyhovující výrok II rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2014, č. j. 42 C 253/2011 -194, tak, že se nekonstatuje porušení práva žalobce na projednání věcí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 274/2009 (správně 20 C 159/2007 – pozn. Nejvyššího soudu) a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 133/2011 v přiměřené lhůtě (výrok I), tamtéž potvrdil zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení zadostiučinění v penězích a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním hodnocením namítaných řízení jako nepřiměřeně dlouhých (s tím, že původní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 v mezidobí skončilo a u Městského soudu v Praze je pod uvedenou sp. zn. nadále vedeno řízení o nároku vyloučeném z původního řízení). Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že žalobci vzhledem k okolnostem majícím původ v jeho osobě („… vyvolává množství sporů, v nichž nachází uspokojení…“) nemajetková újma odškodnitelná byť i jen konstatováním porušení práva nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátem, včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. ), odmítl dílem jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ) a dílem pro jeho vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitka dovolatele, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od judikatury dovolacího soudu (jím citované), podle níž není z pohledu závěru o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky namítaného řízení sám o sobě rozhodný jeho výsledek, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. záviselo. Rovněž poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11 , přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. nezakládá; problematika v něm Ústavním soudem řešená (jistý subjektivní význam řízení o objektivně nulovém významu) se nadto s důvody, které v dané věci vedly odvolací soud k závěru o tom, že dovolateli újma nevznikla, míjí.
Namítá-li dále dovolatel s poukazem na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu, že vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení se s pomocí vyvratitelné právní domněnky presumuje, přehlíží, že z uvedeného řešení odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel; závěr odvolacího soudu o absenci vzniku újmy je zdůvodněn právě vyvrácením této domněnky, nikoliv tím, že by (snad) dovolatel vznik újmy neprokázal.
Z napadeného rozhodnutí se rovněž nepodává, že by odvolací soud v rozporu s dovolatelem v tomto směru citovaným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nevycházel při hodnocení namítaného (namítaných) řízení jako nepřiměřeně dlouhého (dlouhých) z jeho (jejich) celkové délky.
Rovněž bezpředmětný je z pohledu § 237 o. s. ř. o. s. ř. poukaz dovolatele na to, že v některých „obdobných svých“ odškodňovacích řízeních, v nichž byla posuzována otázka přiměřenosti délky řízení a adekvátnosti zadostiučinění, byl za vzniklou újmu ve formě konstatování porušení práva odškodněn (v jednom případě dokonce po kasačním zásahu Nejvyššího soudu); dovolatel totiž v tomto směru nevymezuje jakýkoliv z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stejnou vadou (neuvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) trpí dovolání i ve vztahu k otázce (na jejímž řešení, na rozdíl od námitek shora, napadené rozhodnutí vskutku záviselo), zda lze vyvrácení vzniku újmy dovodit z konstatovaného dovolatelova sudičství. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014 , či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5441/2014 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2811/15 ). Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. , když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka (na jejímž řešení nadto rozhodnutí odvolacího soudu skutečně závisí) již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku II o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů taktéž nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel ani zde nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a odst. 2 a § 237 až § 238a o. s. ř. o. s. ř. ), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívalo a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k němu v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Pavel Vlach
předseda senátu