Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2765/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně LDT Panorama CZ a.s., se sídlem v Karlových Varech, Moravská 36, identifikační číslo osoby 25206001, zastoupené JUDr. Janem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti žalované MISTR KV s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Moravská 2088/1A, identifikační číslo osoby 28056396, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, o 741.316,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. -307, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 9. ledna 2013, č. j. -205 o zamítnutí žaloby o zaplacení 741.316,40 Kč s příslušenstvím (výrok I) a o povinnosti žalobkyně uhradit náklady žalované ve výši 78.035 Kč a náklady státu ve výši 3.780 Kč (výroky II a III).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. -307 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud shledal správným názor soudu prvního stupně, že smlouva o prodeji části podniku ze dne 19. března 2009 je absolutně neplatnou, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že by daná část podniku představovala samostatnou organizační složku a byla způsobilým předmětem právního nakládání. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který závěr o neunesení důkazního břemene stran určitého vymezení předmětu uzavřené smlouvy učinil až po poučení podle ustanovení Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení aplikoval odvolací soud ustanovení , přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal v tom, že při uzavření smlouvy o prodeji části podniku zanedbaly obě strany prevenční povinnost podle ustanovení obč. zák.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) odmítl podle ustanovení věty první dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. -307. Rozhodnutí o dovolání žalobkyně proto obsahuje pouze následující stručné odůvodnění podle ustanovení

Odůvodňuje-li žalobkyně přípustnost dovolání tím, že otázka splnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně byla vyřešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , pak s ní nelze souhlasit. Odvolací soud totiž podrobně a v souladu s obsahem spisu zdůvodnil, proč soud prvního stupně neporušil zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. Jím přijatý závěr ohledně splnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012. Z tohoto důvodu tak není dovolání žalobkyně podle ustanovení přípustné.

Žalobkyně ve svém dovolání dále cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , avšak z obsahu dovolání není zřejmé, řešení jaké právní otázky soudem odvolacím by mělo být s tímto rozsudkem (zabývajícím se koncentrací řízení) v rozporu. Chybí tak vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a v dovolacím řízení nelze pro tuto chybu pokračovat.

Žalobkyně následně vytýká nesprávné skutkové závěry soudu prvního stupně (na něž odvolací soud odkázal), které měl učinit „na základě jednoho důkazu“, přičemž „návrhy žalobkyně na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné“. Tím však dovolatelka uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Pod bodem V. svého dovolání žalobkyně oznamuje, že formuluje otázku hmotného práva směřující k aplikaci ustanovení obch. zák. Z obsahu je však zřejmé, že opět namítá neprovedení jí navrhovaných důkazů a neposkytnutí poučení podle ustanovení , a proto i zde trpí její dovolání vadami.

Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ).

Žalovaná ale v části svého dovolání, které směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně, nevymezuje způsobem zákonem požadovaným důvod přípustnosti dovolání. Argumentuje sice, že šlo o složitou kauzu z oblasti obchodního práva, proto bylo zastoupení advokátem důvodné, nezneužívající procesní právo a odměna za zastupování by měla být stanovena podle právní úpravy platné v době rozhodnutí odvolacího soudu. Nijak však nevymezuje, proč by řešení těchto otázek mělo zakládat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení

Nejvyšší soud tedy odmítl dovolání žalované v této části podle ustanovení věty první o. s. ř, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Jiná je ovšem situace v té části, v níž dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Zde žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že aplikaci ustanovení odůvodnil toliko hrubým zanedbáním prevenční povinnosti podle obč. zák., a nezabýval se dalšími významnými okolnosti, které při výjimečné aplikaci ustanovení mají být brány v úvahu podle žalovanou citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V prvé řadě je již ustáleno pravidlo, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci však odvolací soud nijak nezdůvodnil, v čem spočívá výjimečnost a ojedinělost aplikace ustanovení pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení, navíc když aproboval rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle úspěchu ve věci.

Při aplikaci je nutné posoudit všechny okolnosti sporu a poměry účastníků, nikoliv posuzovat izolovaně vybrané skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. ). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I z tohoto pohledu je právní posouzení odvolacím soudem nesprávné, neboť se izolovaně soustředí pouze na jeden důvod (který navíc nijak nekonkretizuje) a ostatní rozhodné okolnosti opomíjí.

Nejvyšší soud proto zrušil výrok II rozsudku odvolacího soudu podle a v tomto rozsahu věc vrátil podle odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu