Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 218/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) J. N. a b) P. N., zastoupených JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, proti žalované FAST HYPO, a. s., se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, identifikační číslo osoby 26 48 58 93, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, o určení neplatnosti smlouvy, o určení vlastnického práva a o určení zániku smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2012, č. j. -194, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. -155, určil, že smlouva o úvěru č. 2006800031 ze dne 29. března 2006, uzavřená mezi žalobci a žalovanou, je neplatná (výrok pod bodem I.), určil, že zánikem citované smlouvy o úvěru zaniká smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem č. 2006800031 ze dne 5. dubna 2006, uzavřená mezi žalobcem J. N. a žalovanou (výrok pod bodem II.), určil, že žalobce J. N. je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku (výrok pod bodem III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. (druhý výrok) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).

Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o úvěru č. 2006800031, kterou uzavřeli se žalovanou dne 29. března 2006 (dále jen „smlouva o úvěru“), a na určení zániku navazující smlouvy o zajišťovacím převodu práva, neboť v obou případech má otázka takového určení povahu otázky předběžné ve vztahu k samotné existenci vlastnického práva. Pro nedostatek naléhavého právního zájmu proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. změnil a žalobu zamítl.

Odvolací soud však přisvědčil závěru soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobce a) na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Přitakal rovněž závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), neboť byla uzavřena v rozporu se , o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Z provedeného dokazování soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaná poskytla žalobcům peněžní prostředky překračující limit stanovený zákonem o omezení plateb v hotovosti, když jim dne 5. dubna 2006 předala hotovost ve výši 1 082 877 Kč a 61 656 Kč a bezhotovostně pak částku 56 503 Kč. Takový postup si strany ujednaly již ve smlouvě o úvěru a svůj úmysl posléze i realizovaly. Jestliže žalovaná jako poskytovatel platby ve smyslu ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti (podle něhož se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem platby ten, kdo platbou uhrazuje závazek) byla povinna provést platbu, jež přesahovala limit 15 000 EUR (v přepočtu 428 475,75 Kč), bezhotovostně, ale toto neučinila, přičemž ze smlouvy o úvěru vyplývalo, že tuto povinnost ani splnit nehodlá, byla smlouva o úvěru uzavřena neplatně podle ustanovení obč. zák. pro rozpor s kogentním ustanovením zákona. Pokud byla shledána neplatnou smlouva o úvěru jako hlavní závazkový vztah mezi účastníky, dotýká se tato skutečnost i smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Jelikož nemohly nastat účinky smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, nemohlo dojít ani k převodu vlastnického práva na žalovanou. Závěr soudu prvního stupně o tom, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce a), je správný.

K tvrzení žalobců, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor se , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, odvolací soud uzavřel, že tento zákon není na předmětnou smlouvu aplikovatelný. Nelze ani dovodit, že by žalovaná při uzavírání smlouvy použila úmyslně vůči žalobcům lest či že by úmyslně nechtěla právě smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřít.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení (dále též jen „“) a tvrdíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení Nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že případné porušení zákona o omezení plateb v hotovosti je sankcionováno absolutní neplatností právního úkonu. Trvá na tom, že smlouva o úvěru je platná, a tudíž je platná i smlouva o zajišťovacím převodu práva. Odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, ale může pouze naplnit skutkovou podstatu správního deliktu. Dovolatelka setrvává na svém tvrzení, že neporušila ustanovení a 2 zákona o omezení plateb v hotovosti, neboť úvěr poskytla žalobcům postupně ve čtyřech dnech, nikoli v jeden den. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud „shledal důvody žalované uvedené v dovolání jako nedůvodné a dovolání odmítl“.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení [o případ uvedený pod písmenem b) nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce posouzení (ne)platnosti smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem o omezení plateb v hotovosti, neboť odvolací soud řešil pro věc samu významnou právní otázku v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

V rozsudku ze dne 26. února 2009, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 7495 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. , odmítl), Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák., nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27. května 2004, sp. zn. , ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. , a ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. , které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Jmenovitě k dopadu porušení , o omezení plateb v hotovosti, jako předpisu veřejného práva, do oblasti soukromoprávních vztahů pak Nejvyšší soud uzavřel, že účelem zákona o omezení plateb v hotovosti je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony, a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti (srov. usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. , na které správně odkazuje dovolatelka, či rozsudek ze dne 21. února 2012, sp. zn. , a usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. ).

V této souvislosti lze zmínit též judikaturu Ústavního soudu, např. jeho nález ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 75/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud zdůraznil, že v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek neplatnost právního úkonu a že smyslem legality není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení byl naplněn.

Namítá-li dovolatelka, že peníze v hotovosti poskytla žalobci a) ve čtyřech dnech, nikoli v jediném dni, zpochybňuje tím skutková zjištění soudů nižších stupňů, na nichž založily pro dovolatelku nepříznivé rozhodnutí. Námitky dovolatelky v tomto směru lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení (t.j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka u dovolání přípustného podle ustanovení nemá k dispozici.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, bez nařízení jednání ( věta první ), zrušil v dovoláním napadeném druhém výroku ( část věty za středníkem ). Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve výroku pod bodem III. i je a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný ( část první věty za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu