Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1861/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. -179, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. -35, zamítl žalobu o zaplacení částky 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku ve výši 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací (poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. ) v rozsudku ze dne 29. října 2014, č. j. -179, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. v přiměřené lhůtě.

Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou výše uvedeného konkurzního řízení, jehož se účastnil jako věřitel.

Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 7. ), dále jen , dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.

Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při posuzování složitosti konkurzního řízení vzal v úvahu větší množství přihlášených pohledávek, při stanovení dne, který je rozhodující jako počátek řízení ve vztahu k žalobci, vzal v úvahu den, kdy přihláška pohledávky žalobce došla soudu, a při posuzování významu řízení pro žalobce vzal v úvahu částku, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky, a neshledal existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, když pouze v nominální výši uplatněného nároku tyto skutečnosti spatřovat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. , který již Nejvyšší soud v posuzované věci vydal, a judikatura v něm uvedená). Případné výhrady proti výtěžnosti konkurzu měl žalobce uplatnit v námitkách proti závěrečné zprávě (srov. , o konkursu a vyrovnání) a nelze je dodatečně namítat v odškodňovacím řízení.

Žalobce dále namítá, že v posuzovaném řízení došlo k překročení zákonné osmnáctiměsíční lhůty pro předložení konečné zprávy soudu podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že stanovená lhůta byla soudem několikrát prodlužována. Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř).

Kromě toho Nejvyšší soud konstatuje, že podle judikatury překročení uvedené lhůty ještě samo o sobě nevede k závěru, že delší lhůta, ve které nakonec došlo k podání konečné zprávy, je lhůtou nepřiměřenou. Úprava obsažená v ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v zákoně č. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a v judikatuře, což odvolací soud učinil, a nepřiměřenou délku posuzovaného řízení shledal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K argumentu žalobce, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích, dovolací soud zdůrazňuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk. Přiznanou formou zadostiučinění se přitom zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. ). Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. ).

Ostatně s ohledem na zanedbatelný význam řízení pro žalobce, by ani případná vyšší míra podílu postupu orgánů veřejné moci na nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení nemohla vést k závěru o nepřiměřenosti odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva.

Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. , a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

Žalobcem namítanými vadami řízení by se Nejvyšší soud zabýval pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné ( )

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu