Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 20/2015

28 Cdo 20/2015

U S N E S E N Í

Zemědělského družstva vlastníků Fryšták

Povodí Moravy, s.p.

, IČ 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 11, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2,

o 26.335.953,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2014, č. j. -323, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je

povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66.743,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. -290, řízení co do částky 57.277,- Kč zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 26,335.953,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud shledal, že žalovanému vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky (ponížené částečným zpětvzetím žaloby) ve smyslu § 454 obč. zák., neboť žalobce plnil za žalovaného to, co měl po právu plnit sám, investoval-li značné prostředky na zajištění ochrany vodní nádrže Fryšták, ač dle zákona bylo provedení příslušných opatření k ochraně povrchových a podzemních vod povinností žalovaného. Žalobce by tyto prostředky nevynaložil, neukládala-li by mu to dohoda ze dne 23. 10. 1990, přičemž nebyla-li by tato dohoda uzavřena, byla by žalobci povinnost odstranit ekologické zátěže uložena správním rozhodnutím, neboť žalovaný neměl kapacitu realizovat potřebné investiční akce sám. Provedl-li tedy žalobce na své náklady opatření na ochranu zdravotní nezávadnosti vodního zdroje, jejichž zajištění bylo povinností žalovaného jako příslušné organizační složky státu, je třeba mu přiznat právo na úhradu částky takto vynaložené.

K odvolání žalovaného směřujícího proti výrokům II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. -323, změnil ve výroku II. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že nárok žalobce není možné odvíjet od dohody ze dne 23. 10. 1990 o odstranění ekonomické újmy zemědělské organizace, neboť v souladu s , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinného od 1. 1. 1993, nelze vykonat povinnosti k odstranění ekonomické újmy, vyplývají-li z rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda o jejím odstranění dle a , o ochraně zemědělského půdního fondu, jak bylo ostatně vyloženo i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. . Dle zmíněné dohody tak není reparovatelná hospodářská ztráta vzniklá žalobci provedením opatření dle rozhodnutí Jihomoravského krajského národního výboru ze dne 16. 7. 1986. V souladu s a 2 , v posledním účinném znění, sice bylo povinností organizace, v jejímž zájmu se ztížilo zemědělské organizaci hospodaření na zemědělské půdě zřízením pásma hygienické ochrany vodního zdroje, nahradit tomuto subjektu způsobenou újmu, došlo-li k podstatnému zásahu do jeho hospodaření, avšak v projednávaném sporu nebylo dostatečně prokázáno, že všechny investiční akce zmiňované žalobcem byly skutečně provedeny jen v důsledku zřízení pásma hygienické ochrany vodní nádrže Fryšták, a tedy v zájmu právního předchůdce žalovaného. I pokud by tomu tak bylo, nelze současně dovodit, že by jejich provedením byly ušetřeny prostředky žalovaného (respektive jeho právního předchůdce). Důvodovou zprávou k , o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, bylo totiž poskytování náhrad za ekonomickou újmu zemědělským organizacím zhodnoceno jako nesystémové a navrhovaná úprava, dle níž rozhodnutí o odstranění ekonomické újmy nemělo být vykonáno, měla zamezit neefektivnímu využití prostředků státu. Z důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu se rovněž podává, že příslušné finanční náhrady byly prováděny na vrub státního rozpočtu, což dokládá, že zajištění investičních akcí žalobcem nezamezilo úbytku aktiv právního předchůdce žalovaného, pokud ten již v návaznosti na zrušení , jakož i , nedostal příslušné prostředky k dispozici. S ohledem na uvedené tak nelze dospět k závěru, že by se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, pročež soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že přípustnost podaného dovolání je v souladu s dána dovolacím soudem doposud neřešenou otázkou obsaženou v rozsudku odvolacího soudu, jakož i otázkou, k jejímuž zodpovězení mělo být přistoupeno odlišně. Mínění odvolacího soudu, dle nějž provedením poukazovaných prací nebyla uspořena aktiva žalovaného, odporuje relevantní právní úpravě účinné v rozhodné době. Odvolací soud připustil, že subjektem, v jehož zájmu bylo zřízeno pásmo hygienické ochrany vodní nádrže Fryšták, byl právní předchůdce žalovaného, jenž tedy byl v souladu s úpravou obsaženou v a i (vydaného na základě pověření v ) povinen poskytnout prostředky na opatření ke zvýšení intenzity zemědělské výroby směřující k vykompenzování ekonomické újmy vzniklé zřízením ochranných pásem. Jelikož předmětem žalobního nároku jsou náklady investičních akcí provedených před účinností , je argumentace odvolacího soudu důvodovou zprávou k tomuto zákonu zcela lichá. Záměr zákonodárce zrušit do budoucna poskytování náhrad za ekonomickou újmu nemůže popřít právo žalobce na náhradu nákladů za investiční akce provedené dle rozhodnutí státních orgánů, jež měl dle zákona financovat žalovaný, přičemž se žalobce odpovídající náhrady v plné výši v podstatě domáhal ještě před účinností Uvádí-li odvolací soud, že prostředky na úhradu ekonomické újmy byly uvolňovány ze státního rozpočtu a s ohledem na zrušení i již nebyly k dispozici, přehlíží, že předmětné akce měly být profinancovány již v roce 1992, kdy byly k tomuto účelu prostředky v rozpočtu k dispozici, jakož i to, že dle měla být ekonomická újma financována z vlastních investičních prostředků. Dle dovolatele neobstojí ani konstatování nedostatečného prokázání toho, že veškeré investiční akce byly provedeny jen v důsledku zřízení pásma hygienické ochrany, neboť všechny byly prováděny výlučně na popud žalovaného a v jeho zájmu. Chybným je i výklad , dle nějž nelze vykonat povinnosti k odstranění ekonomické újmy dle a , činěný s přihlédnutím k závěrům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. . Nedořešenou zůstává otázka, měl-li zákonodárce při formulaci zmíněného ustanovení na mysli jen část ekonomické újmy, jež měla vzniknout po účinnosti citovaného zákona, či i část, jež se vázala k povinnosti vykonané před tímto datem. Výklad, dle nějž by se ono „nevykonání“ týkalo i povinnosti splněné ještě před účinností dané úpravy, by zakládal nepřípustnou retroaktivitu zákona odporující, jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud, principu právní jistoty coby jednomu ze znaků právního státu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání rozporoval tvrzení žalobce a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem přípustné není.

Vzhledem k obsahu dovolatelem uplatněné argumentace je za rozhodující nutno pokládat skutečnost, že podle jednoznačně vyznívající judikatury Nejvyššího soudu je výkon povinnosti odstranit ekonomickou újmu ve smyslu vyloučen na základě mimo jiné i tehdy, vyplývá-li daná povinnost z dohody o odstranění ekonomické újmy schválené příslušným orgánem ochrany zemědělského půdního fondu před 1. 7. 1992 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. ), což odpovídá i skutkovým okolnostem přezkoumávané kauzy. Je přitom třeba vzít v potaz, jak přiléhavě učinil odvolací soud, že zákonodárce při přijímání , kterým bylo ustanovení omezující výkon povinnosti k odčinění zmíněné ekonomické újmy do vpraveno, měl poskytování náhrad v tomto režimu bez dalšího za nesystémové a hospodářsky neopodstatněné, pročež nelze souhlasit s dovolatelem, že by tento legislativní zásah směřoval pouze k vyloučení odčiňování ekonomické újmy vzniklé až po nabytí účinnosti novelizujícího předpisu. Výklad , podle nějž mají být povinnosti plynoucí z rozhodnutí orgánů ochrany zemědělského půdního fondu o odstranění ekonomické újmy považovány za nevykonatelné bez ohledu na to, kdy daná újma nastala, nemá za následek nepřípustnou pravou retroaktivitu použité právní úpravy, jak se domnívá dovolatel, neboť nevede k aplikaci předmětné právní normy na právní skutečnosti či právní vztahy vzniklé dříve, než nabyla účinnosti, ani nepotlačuje právní relevanci již po právu poskytnutého plnění. Na odepření vykonatelnosti práv a povinností z již schválené dohody o odstranění ekonomické újmy by bylo možno nahlížet nanejvýše jako na případ retroaktivity nepravé, jejíž uplatnění se však zásadně akceptuje, pakliže je vhodné a potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování „zklamané“ důvěry s významem a naléhavostí důvodů právní změny je zachována hranice únosnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. , bod 43). Je zřejmé, že zákonodárce k ukončení poskytování náhrad ve smyslu citovaných ustanovení přistoupil z legitimních důvodů, zejména proto, že v něm spatřoval neodůvodněnou disproporční zátěž státního rozpočtu. Dovolací soud pak dospívá k závěru, že v kontextu hluboké transformace ekonomiky, hospodaření se zemědělskou půdou a veřejných financí na počátku 90. let 20. století nepředstavovalo učinění povinnosti žalovaného k poskytnutí náhrady za ekonomickou újmu utrpěnou žalobcem nevykonatelnou, je-li poměřováno zájmem na účelném využití státních prostředků, natolik intenzivní zásah do očekávání žalobce, odvíjejícího se od obsahu schválené dohody o odstranění ekonomické újmy, aby jej bylo možno hodnotit jako výjimečný případ ústavněprávně neakceptovatelné nepravé retroaktivity.

Smysl novelizace provedené by pak byl zmařen, pokud by bylo umožněno vymáhání nároků z nevykonatelných dohod o odstranění ekonomické újmy jako práv na vydání bezdůvodného obohacení veřejnoprávního subjektu, z jehož prostředků by jinak musela být příslušná opatření k ochraně životního prostředí financována. Nelze připustit, aby na základě odlišné formálně-právní konstrukce došlo k nastolení právě takové ekonomické situace, jíž zákonodárce zamýšlel předejít. Otázka, zda bylo náležitě prokázáno, že veškeré investice, za něž žalobce požaduje náhradu, byly provedeny v souvislosti s vytvořením pásma hygienické ochrany vodního zdroje, se ve světle výše uvedeného ukazuje být bezpředmětnou, poněvadž bezdůvodné obohacení žalovaného v důsledku provedení těchto opatření tak či onak vzniknout nemohlo. Ze stejného důvodu by bylo z hlediska dovolacího soudu nadbytečné zabývat se tím, jestli měly být předmětné investiční akce vskutku financovány z finančních prostředků žalovaného, potažmo jeho právního předchůdce.

Jelikož tedy na žalobcovo dovolání nebylo možno hledět jako na přípustné, přikročil Nejvyšší soud v souladu s , větou první, k jeho odmítnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 7 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 54.860,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 66.743,60 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu