Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3031/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zemědělského družstva vlastníků Fryšták se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, č. j. -347, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2014, č. j. -323, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a 4 a v d, jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v Dodatkového protokolu k Úmluvě. Rovněž namítl porušení , a y ČR.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. -98, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 26 393 230 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení 758 225 Kč (výrok II.). K odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. , rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. -290, zastavil řízení co do částky 57 277 Kč (výrok I.), a dále uložil žalované zaplatit žalobci 26 335 953 Kč s příslušenstvím (výrok II.), na náhradě nákladů řízení 1 337 597 Kč (výrok III.) a zaplatit státu znalečné ve výši 9 682 Kč (výrok IV.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost nahradit státu znalečné ve výši 9 682 Kč (výrok II.) a zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 835 719 Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že uzavřel s právním předchůdcem žalované dohodu o odstranění ekonomické újmy podle ustanovení , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ); zároveň byla smluvena náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s upřesněním hranic pásem hygienické ochrany vodní nádrže. Na základě této dohody bylo plněno až do novely , o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen " "), provedené , o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů (dále jen " "). Novela vyloučila splnění povinností k odstranění ekonomické újmy podle dřívějších předpisů a stěžovatel tak již nedostal zaplaceno za činnosti, které by ve svém vlastním zájmu nevykonal. Stěžovatel uvedl, že většina smluvených investičních akcí byla dokončena a splatná ještě před novelou, uznává legitimní úmysl zákonodárce, že daný režim vyplácení náhrad není efektivní a nadále únosný pro státní rozpočet, je však přesvědčen, že takovýto záměr nemůže v žádném případě ospravedlnit zásah do jeho základních práv - proto navrhl napadená rozhodnutí zrušit.

K ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení, Krajský soud v Brně, předseda senátu 38 Co, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku i usnesení Nejvyššího soudu. Za účastníka řízení, Nejvyšší soud, se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 28 Cdo, který znovu prezentoval, že v daném případě se nemůže jednat o tzv. pravou retroaktivitu, neboť došlo pouze k modifikaci právních následků založených podle dřívějších předpisů toliko s účinky do budoucna. Rozporoval námitku stěžovatele, že nelze dospět k závěru o vyloučení nároku na vydání bezdůvodného obohacení na základě reflexe účelu jiné právní normy. Takováto námitka podle něj postrádá ústavněprávní rozměr, jelikož se vztahuje výlučně k interpretaci jednoduchého práva, navíc jde o všeobecně přijímanou a žádoucí metodu výkladu, berou-li obecné soudy zřetel na právní řád jako hodnotový celek; ústavní stížnost pak považuje za zjevně neopodstatněnou.

K ústavní stížnosti se jakožto vedlejší účastník řízení vyjádřila i žalovaná, která se podrobně zabývala námitkami stěžovatele a uvedla, že podle jejího přesvědčení stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry soudů, s nimiž se neztotožňuje, přičemž napadená rozhodnutí soudů se s provedenými důkazy podrobně vypořádala. K samotné problematice pak uvedla, že není možno odhlédnout od kontextu doby, kdy byla odstraněna nadřazenost užívacích práv nad právy vlastnickými, a právě k zemědělským družstvům jako uživatelům pozemků směřovaly prostředky k eliminaci ekonomické újmy. Poukázala rovněž na samotnou smlouvu, v níž Ministerstvo životního prostředí souhlasí s úhradou ekonomické újmy, s tím, že prostředky poskytuje Ministerstvo financí podle možností státního rozpočtu a navrhla ústavní stížnost zamítnout.

Stěžovatel zaslal repliku až po uplynutí stanovené lhůty; zopakoval výhrady proti závěrům Nejvyššího soudu a vznesl připomínky k vyjádření vedlejšího účastníka.

Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. , a poté, co se seznámil s obsahem spisu, napadených rozhodnutí i dalších písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nalézací soud žalobě jako důvodné vyhověl. Krajský soud v Brně požadoval upřesnit, v čem mělo spočívat bezdůvodné obohacení žalované, a jaký je jeho rozsah. Nový (opět vyhovující) rozsudek Městského soudu v Brně odvolací soud změnil, přičemž dospěl k závěru, že o bezdůvodné obohacení se nejedná a nelze dovodit, že by se provedením prací ušetřily prostředky žalované. Odvolací soud přitom odkázal na důvodovou zprávu k zákonu o státním rozpočtu, podle níž je poskytování náhrad nesystémové a neefektivní využívání finančních prostředků státu. Žalovaná (její právní předchůdkyně) proplácela finanční náhrady na vrub státního rozpočtu, a nemohla se tak bezdůvodně obohatit. V dovolání sice stěžovatel tvrdil aplikaci nepřípustné retroaktivity, Nejvyšší soud však provedl výklad zákona a dovodil, že legislativní zásah směřoval k vyloučení všech náhrad. Nejedná se tedy o pravou retroaktivitu, ustanovení není aplikováno na dřívější právní vztahy ani nepotlačuje právní relevanci již po právu poskytnutého plnění. Odepření povinností ze schválené dohody by bylo možné považovat za případ nepravé zpětné působnosti akceptovatelné v případě, že je vhodné a potřebné k dosažení sledovaného cíle zákonem; pokud by byl jinak popřen jeho smysl.

Retroaktivitou se zabýval i Ústavní soud (např.

sp. zn.

), který vyloučil pravou retroaktivitu - možnost posoudit právní skutečnosti či vztahy uskutečněné dříve, než aplikovaná norma nabyla účinnosti, tedy změnit právní následky podle práva nastalé přede dnem její účinnosti. Naopak pro nepravou právní retroaktivitu je typické, že právní vztahy vzniklé za platnosti práva starého se jím spravují až do doby účinnosti nové úpravy, poté se však řídí právem novým. Tomuto vymezení aplikace provedená v projednávaném řízení odvolacím a dovolacím soudem odpovídá. Nejvyšší soud se otázkou retroaktivity věcně zabýval a Ústavní soud v jeho postupu neshledal stěžovatelem tvrzené pochybení.

V projednávané věci přitom není možné odhlédnout od faktu, že aplikovanou normou byl zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (č. ), který přinesl nové vnímání ochrany půdy; nadále je ochrana půdy především věcí a v zájmu vlastníka. Byl rovněž zrušen institut ekonomické újmy (Nařízení vlády Československé socialistické republiky č. , o odstraňování ekonomické újmy socialistických zemědělských organizací), které bylo zachováno, a to pouze do zmíněné novely provedené zákonem o státním rozpočtu - jde pro případy vzniku ochranných pásem nádrží povrchových vodních zdrojů, již dříve zčásti vyloučené ( ).

Ústavní soud tedy v projednávaném případě neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k takovým zásahům do práv stěžovatele, které ve své ústavní stížnosti namítá. Soudy sice stěžovateli nevyhověly, jejich postup však byl zákonný, a to jak z hmotněprávního tak i z procesního hlediska.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu