Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 471/2015

32 Cdo 471/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce MUDr. M. S., CSc., zastoupeného JUDr. Hanou Jareš Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované VÝCHODOČESKÉ LASEROVÉ CENTRUM, s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Jiráskova 2860, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25935411, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. -735, takto:

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. září 2013, č. j. -678, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 143 817,39 Kč s příslušenstvím, a ve výroku, jímž bylo žalované uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 3 432 Kč. Dále ho změnil v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku ukládajícím žalobci nahradit státu náklady řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 183 730,61 Kč s příslušenstvím a státu náklady řízení ve výši 4 367 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 454 868 Kč (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že žalobci vznikl vůči žalované nárok z titulu bezdůvodného obohacení představovaného provedenými pracemi (laserové výkony a vyšetření a výkon funkce odborného zástupce v poskytování estetické laserové terapie a kosmetického poradenství) ve prospěch žalované, dospěl však k odlišnému závěru ohledně výše bezdůvodného obohacení.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále jen „ “), tvrdíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatelka se domnívá, že skutkové i právní posouzení věci ze strany soudů obou stupňů je nesprávné. Poukazuje na to, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozporovala shodné tvrzení účastníků o tom, že žalobce odpracoval pro žalovanou 754 hodin. Z tohoto důvodu nelze považovat toto tvrzení i nadále za shodné a soud prvního stupně podle dovolatelky tak dovodil nesprávný závěr o tom, že tím došlo k přesunu důkazního břemene ze žalobce na žalovanou. S tímto postupem nesouhlasí a míní, že ohledně rozsahu poskytnutého plnění (odpracovaných hodin) svědčilo důkazní břemeno žalobci, který je neunesl.

Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů ohledně dohody o bezplatnosti plnění mezi účastníky, posoudily-li ji jako dohodu o odkladu splatnosti odměny. Tvrdí, že se v ní o odklad splatnosti odměny nejednalo a že předmětem ujednání bylo pouze to, že po určitou dobu žalobci vůbec nevznikne nárok na odměnu. Podle dovolatelky tak není možné dojít k závěru, že za předmětné období žalobci nárok na odměnu vůbec vznikl.

Dovolatelka dále rozporuje závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně), že k promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nedošlo. Tvrdí, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení v této otázce v důsledku pochybení při určení počátku běhu promlčecí doby, aplikovaly-li ustanovení § 392 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) namísto obecné právní úpravy v ustanovení § 391 odst. 1 téhož právního předpisu.

V závěru dovolání dovolatelka zdůrazňuje nemožnost vycházet v otázce hodnoty odpracovaných hodin ze strany žalobce z jím předloženého potvrzení, které je založeno ve spisu. V této souvislosti namítá, že v případě této y šlo o potvrzení hodinové odměny lékaře v pracovněprávním poměru, což nebyl případ žalobce a kromě toho šlo o zcela jiné pracoviště, na němž se provádí laserové operace očí, které co do náročnosti nelze srovnávat s jednoduchými kožními laserovými zákroky prováděnými u dovolatelky. Z toho dovozuje, že i ohodnocení lékařů provádějících laserové operace očí bude pravděpodobně mnohem vyšší než na pracovištích s kosmetickými lasery.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm by se měl odvolací soud předně zabývat otázkou promlčení žalobního nároku. Pokud k takovému závěru nedojde, měl by posuzovat, zda byl nárok žalobce řádně prokázán a v případě kladného zodpovězení této otázky by se měl věnovat posouzení, jaké ohodnocení mu za odpracované hodiny náleží.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázky vymezené dovolatelkou nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání dle , neboť tyto otázky – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud buď vůbec neřešil anebo právní závěry, jejichž správnost dovolatelka napadá, nezaujal. Svůj závěr o počtu odpracovaných hodin žalobcem pro žalovanou odvolací soud nezaložil na přesunu důkazního břemene ze žalobce na žalovanou, jak se mylně domnívá dovolatelka, a ani pojmy důkazního břemene, jeho přesunu či neunesení v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepoužil. Obdobně odvolací soud neučinil právní závěr o odkladu splatnosti odměny žalobce dle dohody mezi účastníky. Jeho výklad této dohody, podle něhož protiplněním za práce a výkony provedené žalobcem pro žalovanou byl kapitálový majetek v podobě budoucího obchodního podílu ve společnosti žalované, nelze považovat za odchylný od konstantní judikatury řešící otázky výkladu právního úkonu.

Rovněž otázku počátku běhu promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud posoudil správně dle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a též ve shodě s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), kterého se dovolatelka dovolávala v dovolání na podporu svého názoru o promlčení žalobního nároku.

Rozporuje-li dovolatelka zjištění odvolacího soudu ohledně hodnoty odpracovaných hodin, nemohou tyto její výhrady směřující do skutkových zjištění odvolacího soudu přípustnost dovolání otevřít, neboť jejich prostřednictvím neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu Dovolatelka patrně přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. , a ze dne 30. října 2014, sp. zn. ).

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení , které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. věta první ), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé a jeho měnícího výroku ve věci samé podle ustanovení pro nepřípustnost.

Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení.

Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ve výši 454 868 Kč mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. Ke všem napadeným výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), dovolatelce uplynula dne 23. prosince 2014 (srov. ustanovení větu první ), ostatně kdy bylo dovolání podáno. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl pro vady.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalované nahradit náklady řízení státu není vzhledem k ustanovení přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči státu byla žalovaná zavázána (4 367 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. ). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. července 2015

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu