Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1480/2015

33 Cdo 1480/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. Května 36, proti žalovaným 1) P. L.,a 2) M. L., zastoupeným JUDr. Irenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kurzova 2244/8, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 68.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. -89, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2014, č. j. -89, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. května 2014, č. j. -62, ve spojení s jeho usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. -66, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 68.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil správnost řešení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu s dobrými mravy, kterou podle jeho mínění odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozhodnutími sp. zn. , , a .

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle 241a lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K otázce, kterou dovolatel nastolil k dovolacímu přezkumu (neplatnost smluvního ujednání pro rozpor s dobrými mravy), se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval již opakovaně. Předně uzavřel (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. ), že právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Konstatoval, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. Tyto úvahy obstály i v rovině ústavní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i v rozhodnutích ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. , a ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. , kterých se žalobce na podporu svých výhrad vůči napadenému rozhodnutí dovolává.

Nelze přisvědčit názoru, že v posuzovaném případě se odvolací soud při poměření zjištěného skutkového stavu věci korektivem dobrých mravů odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Všechny uvedené zásady totiž respektoval. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl již v době poskytnutí půjčky evidován v registru dlužníků (což bylo objektivně zjistitelné), že žalobce věděl, že žalovaní nedisponují vlastními finančními prostředky, z nichž by mohla být zaplacena záloha podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo (o výstavbě rodinného domku), neboť působil jako jednatel obchodní společnosti, která měla realizační smlouvu s žalovanými uzavřít, a přesto si s nimi ve smlouvě o půjčce sjednal smluvní pokutu ve výši 40 % z půjčené částky pro případ byť jediného dne prodlení. Vzal rovněž v úvahu skutečnost, že sjednaná výše smluvní pokuty neodpovídala odůvodnitelné výši případné paušální náhrady škody vzniklé prodlením za situace, kdy žalovaní (dlužníci) platili žalobci (věřiteli) za poskytnutí půjčky odměnu v podobě 16 % úroku z půjčeného obnosu. Přiměřenost smluvní pokuty posoudil s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval, přičemž zohlednil výši zajišťované částky, tedy vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

K argumentaci žalobce, že žalovaní uzavřeli půjčku dobrovolně při vědomí, že nemají vlastní finanční prostředky na stavbu rodinného domku, že se svéprávně rozhodli financovat projektovou inženýrskou činnost předmětnou půjčkou k jeho tíži a že jeho dobrou víru podpořili prohlášením, že jejich majetek není předlužen a proto budou v daném čase schopni dostát svým závazkům, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout svůj rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. , v němž přijal a odůvodnil závěr, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.

Závěry hodnotící přiměřenost výše smluvní pokuty, které Nejvyšší soud přijal mimo jiné v již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. , na posuzovaný případ nedopadají, neboť se týkají smluvní pokuty, která byla smluvními stranami sjednána procentem za každý den prodlení dlužníka; v takovém případě je rozhodující výše procentuální sazby. Protože v posuzovaném případě výše smluvní pokuty neodvisela od délky prodlení, nelze ji procentuálně rozpočítávat v návaznosti na délku prodlení. Částku 68.000,- Kč (představující cca 40 % zajišťovaného dluhu) se totiž žalovaní (dlužníci) ve smlouvě o půjčce coby sankci zavázali - a byli povinni - zaplatit vždy, dojde-li k jejich prodlení s vrácením půjčky, tedy i v případě, kdy by takové prodlení trvalo jediný den. Skutečná délka prodlení (kterou ostatně nebylo možné v době uzavření smlouvy o půjčce předjímat) tak byla z hlediska poměření smluvního ujednání korektivem dobrých mravů irelevantní a odvolací soud nepochybil, jestliže na nepřiměřenost smluvní pokuty usoudil poměřením vyčíslení původní povinnosti (170.000,- Kč) a sankční povinnosti (68.000,- Kč).

Z hlediska přípustnosti dovolání je bezcenná námitka žalobce, že v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, že již před podpisem smlouvy o půjčce věděl o evidenci žalovaného v registru dlužníků, a že odvolací soud pochybil, jestliže z takového zjištění při právním posouzení věci vycházel. Bez významu je rovněž výhrada vůči - podle žalobce - ničím nepodloženému - skutkovému závěru soudu prvního stupně, který odvolací soud akceptoval, že se smluvní pokutou od počátku „kalkuloval“. Skutkový základ sporu totiž nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, resp. nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario).

Přestože žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí rovněž proti výroku, jímž jí odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, žádné konkrétní výhrady proti tomuto výroku v dovolání neuplatnil.

Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených dovolání podle § 243c odst. 1 věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( )

VBrně dne 30. června 2015

JUDr. IvanaZ l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu