Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1905/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce B. K., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 56.946,88 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, č. j. -55, t a k t o:

Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 12. 9. 2014, č. j. -45 vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Písku jako soudu místně příslušnému (výrok II). Vyšel z toho, že žalovaný za místo svého výskytu označil „Písecký kraj“.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. -55, potvrdil výrok I usnesení Okresního soudu Brno-venkov, a změnil výrok II tak, že věc postoupil Městskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému. Vycházel přitom z posledně zjištěného místa bydliště žalovaného nacházejícího se v obvodu Městského soudu v Brně.

Proti usnesení krajského soudu, a to pouze proti soudem změněnému výroku II, podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že soud prvního stupně dostatečně odůvodnil své rozhodnutí, dle kterého se žalovaný zdržuje v obvodu Okresního soudu v Písku, a to v Protivíně, kde také uvedl svou doručovací adresu. Odvolací soud dospěl k jinému závěru, přičemž vycházel pouze z posledně známé adresy trvalého pobytu žalovaného. Soud prvního stupně tedy správně aplikoval , zatímco odvolací soud nesprávně.

Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání nemá potřebné náležitosti. Poukázal na to, že žalovaný si zvolil právního zástupce se sídlem v P. až později a že žalovaný má v současnosti trvalý pobyt v B., a navrhl dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. a článek II bod 7 , kterými se mění , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen ) a shledal, že dovolání žalovaného trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval jeho projednatelností.

Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ), a současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem ( ). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle , nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti ( ). Pouhá citace ustanovení není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ).

Dovolatel sice v dovolání dovozuje jeho přípustnost podle z důvodu, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení místní příslušnosti odvolacím soudem, který vycházel pouze z posledně známé adresy trvalého pobytu žalovaného, aniž by přihlédl ke sdělení žalovaného, že se zdržuje v P. (tedy v obvodu Okresního soudu v Písku), avšak neuvádí žádnou otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí ani dovolací důvod podle ani to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle Pokud žalovaný v dovolání pouze sděluje, že soud prvního stupně aplikoval správně a odvolací soud nesprávně dospěl k jinému závěru, neobsahuje toto tvrzení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodů dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz; anebo důvody např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být odmítnuto (, věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem; § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3,

věta první, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu