Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2861/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) Z. U. a 2)Ing. D. S., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. -92, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. -68, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 23. dubna 2012, č. j. -8, jímž původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 299.578,15 Kč s 6% úrokem od 24. dubna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 998,59 Kč a náklady řízení.

Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení čl. I. , a 2, , a , zákona směnečného a šekového (dále jen „“) a odkazuje na výsledky provedeného dokazování − shledal důvodnou kauzální námitku žalovaných, podle které ke dni 25. května 2006 již neexistovala „žádná“ pohledávka žalobkyně za výstavcem sporné směnky (GEOSTAV Dobříš, spol. s r. o.) a následně vzniklá pohledávka žalobkyně za výstavcem, nebyla spornou směnkou zajištěna.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. -92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.

Odvolací soud s odkazem na ustanovení čl. I. především zdůraznil, že „žalovaní jsou směnečnými rukojmími a rukojmí nemají vždy vytvořen vlastní vztah k majiteli směnky, tedy nemají uzavřenu směnečnou dohodu s majitelem směnky. Důvodem přijetí rukojemského závazku totiž bývá vztah rukojmího ke směnečnému dlužníkovi, za kterého přejímá směnečné rukojemství a tím zaručuje splnění směnečného závazku, nikoli však, jedná-li se o zajišťovací směnku, splnění kauzálního závazku, který je směnkou zajišťován. V dané věci sami žalovaní v námitkách uvedli, že dohodu o vyplnění směnky uzavřela žalobkyně s výstavcem směnky a žalovaní jako avalisté neučinili žádné prohlášení, které by upravovalo způsob vyplnění směnky“. Žádný ze žalovaných nepodepsal dohodu o vyplnění „směnky“ ani za výstavce.

Sloužila-li sporná směnka – pokračoval odvolací soud – k zajištění závazku výstavce ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 22. října 2004, jejíž součástí byla i dohoda žalobkyně a výstavce o vyplnění „směnky“ a žalovaní nebyli účastníky této dohody, nepřísluší jim ani námitka, podle níž „směnka“ byla vyplněna v rozporu s dohodou o vyplnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení , (dále jen „“) a spatřujíce důvod přípustnosti dovolání ve výkladu ustanovení čl. I. , a to v souvislosti s řešením otázky, zda žalovaným jako směnečným rukojmím přísluší námitka nesprávného (excesivního) vyplnění blankosměnky.

Dovolatelé akcentují, že z pohledu výše zmíněného ustanovení se odvolací soud věcí nezabýval. Přitom by (na blankosměnku) „nepřipojili svůj podpis, pokud by jim nebylo alespoň v obecné rovině známo, jak má být následně se směnkou zacházeno. Právě existence vyplňovacího oprávnění a znalost jeho obsahu je důvodem pro podpis směnky avalem. Aval se stává směnečným dlužníkem až v okamžiku vyplnění směnky, a to zpětně ke dni jeho podpisu. Jednání žalovaných je tedy nutno vykládat tak, že podpisem rukojemského prohlášení přistoupili k dohodě o vyplnění blankosměnky“ (rozuměj k dohodě o vyplnění blankosměnky uzavřené mezi žalobkyní a výstavcem), pročež jim náleží stejné námitky jako výstavci. Potud poukazují i na skutečnost, že druhý žalovaný byl v době podpisu blankosměnky statutárním orgánem výstavce, v důsledku čehož mu musel být z titulu výkonu funkce obsah směnečné dohody a vyplňovacího prohlášení znám.

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení a to k řešení otázky dovolateli otevřené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I. , nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.

Podle ustanovení čl. I. , kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vyplňovací právo (jež opravňuje majiteley doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelemy). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tamtéž doplnil, že tvrzení, podle něhož majitel nabyl směnku ve zlé víře nebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (čl. I. ), popř. při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. ), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení ( ).

Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné, aby i s ním remitent sjednal vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. ). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma (postačující proto bude i smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. obdobně důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. (uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. .

V poměrech dané věci (viz skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ostatně ztotožnil i odvolacího soud) je zjevné, že smluvní strany (žalobkyně a výstavce) uzavřely dne 22. října 2004 dodatek ke smlouvě o zřízení a vedení běžného účtu (č. 11703211/0100), v jehož bodu 5, se dohodly, že ke krytí všech pohledávek banky vzniklých z této smlouvy předává výstavce bance blankosměnku, ke které uděluje vyplňovací právo a předává směnečné vyplňovací prohlášení, s tím, že blankosměnka je avalována žalovanými. Dále jsou konkretizována pravidla pro vyplnění blankosměnky. Téhož dne podepsal výstavce blankosměnky směnečné vyplňovací prohlášení, ve kterém udělil žalobkyni právo vyplnit údaje splatnosti, směnečnou sumu a místo platební, přičemž žalovaní (jako směneční rukojmí) vzali toto směnečné vyplňovací prohlášení na vědomí, s tím, že jsou s ním srozuměni v celém jeho rozsahu.

Za tohoto stavu nemá Nejvyšší soud – na rozdíl od soudu odvolacího – žádné pochybnosti o tom, že směneční rukojmí (žalovaní) uzavřeli s žalobkyní dohodu o podmínkách vyplnění blankosměnky stejného obsahu jako výstavce (k tomu srov. v obdobných poměrech též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. ).

Na výše uvedeném závěru nic nemění ani rozpornost námitek žalovaných, kteří na straně jedné namítali nesprávné vyplnění blankosměnky a na straně druhé tvrdili, že s žalobkyní neuzavřeli dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami, jimiž se žalovaní bránili proti směnečnému platebnímu rozkazu, přitom není ani to, že by soud mohl tyto námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v závěru, podle něhož žalovaným nepřísluší námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a odst. 2 věta první ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2015

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu