Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 368/2015

29 Cdo 368/2015

U S N E S E N Í

Z. S.,

zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2014, č. j. -179, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.390,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2014, č. j. -179, k odvolání žalovaného změnil rozsudek ze dne 18. června 2013, č. j. -144, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. prosince 2009, č. j. -16, jímž uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 398.732,- Kč s 6% úrokem od 5. května 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.329,11 Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil. Dále odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 161.289,53 Kč.

Odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, podle něhož žalovaný směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, podepsal jako zástupce směnečníka (LIP Production s. r. o.) na základě plné moci.

Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. -51 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. června 2010, č. j. -37, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. -79 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2013, pod číslem 47), a následný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. srpna 2012, č. j. -89, k odvolání žalovaného zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2012, č. j. -103.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho „důvodu“ na ustanovení , (dále jen „ “), s tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“.

Dovolatelka podrobně rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů, jakož i výsledky provedeného dokazování, přičemž polemizuje zejména se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by pravost a věcnou správnost listiny“ (rozuměj plné moci) „jakkoli zpochybňovala, natož vyvracela“. V této souvislosti poukazuje rovněž na závěry přijaté Vrchním soudem v Praze ve věci sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 1. února 2011, č. j. -76), na jejichž základě ve věci vedené mezi týmiž účastníky (byť šlo o jinou směnku a jinou plnou moc) byl „za jinak zcela totožného skutkového děje“ směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti.

Dovolatelka nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, majíc za to, že náklady za zastoupení advokátem za úkony právní služby – dvě porady s klientem (včetně režijních paušálů) jsou neodůvodněné a v rozporu s běžnou soudní praxí (nemohlo jít o náklady účelně vynaložené). Podle názoru dovolatelky přísluší žalovanému (obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) za odvolací a předchozí dovolací řízení náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby po 9.900,- Kč s režijním paušálem a náhradou za daň z přidané hodnoty (a nikoli za šest úkonů právní služby za označené fáze řízení, jak plyne z odůvodnění výroku o nákladech řízení v napadeném rozsudku).

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Žalovaný má existenci plné moci za prokázanou a závěr odvolacího soudu za správný; navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl a přiznal mu vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za dva úkony právní služby (poradu s klientem a vyjádření k dovolání).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první , neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle ustanovení je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“).

V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že:

„Dovolací námitka, že ‚vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak’, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že ‚dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak’, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.

K tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. , ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. , ze dne 24. června 2014, sp. zn. a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. .

Příslušná pasáž dovolání ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout „žádným“ dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení ).

Dovolání žalobkyně v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu – výroku o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení

V poměrech dané věci je totiž nepochybné, že žalobkyně na rozdíl od odvolacího soudu nepovažovala za účelně vynaložené náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby, přičemž odměna za tyto úkony právní služby (včetně režijních paušálů a náhrady za daň z přidané hodnoty) zjevně částky 50.000,- Kč nedosahuje. Současně nelze přehlédnout, že dovolatelka ani v této části dovolání nevymezila způsobem vyhovujícím požadavku ustanovení , v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. ledna 2015), která podle ustanovení bodu 6, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 400.061,11 Kč) částku 9.940,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) činí celkem 12.390,40 Kč.

Požadavek žalovaného na náhradu nákladů dovolacího řízení za (další) úkon právní služby (poradu s klientem) pak Nejvyšší soud po právu neshledal. Jednak z obsahu vyjádření k dovolání neplyne, že šlo o poradu s klientem přesahující jednu hodinu [§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], jednak vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání (a „potřebě“ takového úkonu právní služby k jeho sepisu) by zjevně o účelně vynaložený náklad nešlo.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto usnesení není přípustný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 27. května 2015

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu