Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2814/2014

32 Cdo 2814/2014

U S N E S E N Í

PROFI CREDIT Czech, a.s.

Citibank Europe plc

, se sídlem North Wall Quay 1, Dublin, Irská republika (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo 28 19 81 31), zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení částky 1 665 280 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2014, č. j. -642, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 859 971 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. -596, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2013, č. j. -603, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 665 280 000 Kč (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 14 691 389 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III., ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 19 948 089,70 Kč (první výrok), a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 719 942,40 Kč (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení a násl. (dále též jen „ “), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že neaplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), respektive aplikoval ustanovení , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), byla-li škoda způsobena částečně také jejím zaviněním jako poškozené. Konkrétně se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. , a od rozsudku ze dne 30. května 2012, sp. zn. (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Oproti mínění dovolatelky se odvolací soud od citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť založil své rozhodnutí na závěru, že právní předchůdce žalované neporušil žádnou povinnost ze smlouvy o důvěrnosti, chybí tak základní předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je porušení povinností ze závazkového vztahu. Na ustanovení obch. zák. odvolací soud odkázal jen pro úplnost, na aplikaci tohoto ustanovení své rozhodnutí nezaložil. Odkaz na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu je nepřípadný i z toho důvodu, že jde o rozhodnutí, v nichž šlo o posouzení obecné a prevenční odpovědnosti za škodu podle , která je vybudována na principu odpovědnosti za zavinění, proto i ustanovení obč. zák. předpokládá zavinění poškozeného, kdežto odpovědnost za porušení závazkové povinnosti podle obchodního zákoníku je založena na principu objektivní odpovědnosti.

K obsáhlým výhradám dovolatelky, že odvolací soud na hodnocení jí předložených znaleckých posudků neuplatnil zásadu uvedenou v ustanovení a jeho postup tak není v souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán ani ohledně otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostupoval-li podle ustanovení , neboť nejde o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. ), nýbrž o námitku vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že dovolatelku ve smyslu ustanovení nepoučil. Vada řízení není podle úpravy dovolacího řízení provedené od 1. ledna 2013 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení ).

Pro úplnost však Nejvyšší soud poznamenává, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. , od něhož se měl odvolací soud odchýlit, není korektní, protože za větou citovanou v dovolání „…je tomu tak proto, že i odvolací soud je povinen postupovat podle ; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením nebo nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná…“ následuje další, dovolatelkou již necitovaná, jež se týká zcela odlišné procesní situace v této jiné věci, a to „…porušení ustanovení až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního posouzení odvolací soudu…“ Rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. , není přiléhavý, protože se týká poučovací povinnosti odvolacího soudu, nesplnil-li tuto povinnost řádně soud prvního stupně. Tato situace v projednávané věci nenastala.

Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou splněny ani ohledně otázky určení výše náhrady nákladů řízení po zrušení , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem, ve znění pozdějších předpisů, jestliže řízení bylo zahájeno (a v něm rozhodnuto soudem prvního stupně) přede dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , která podle názoru dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Otázku, kterou považuje dovolatelka za neřešenou, Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K jeho závěrům se přihlásil v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 21. února 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. , rozsudek ze dne 15. května 2014, sp. zn. , a další). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež má v tomto směru konstitutivní povahu. Odkazuje-li dovolatelka na odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ani tento odkaz přípustnost dovolání nezakládá.

S tvrzením, že soudy nižších stupňů při rozhodování o náhradě nákladů řízení nerespektovaly ustanovení , které předpokládá zjištění důvodů hodných zvláštního zřetele pro aplikaci tohoto ustanovení, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením až v dovolání.

Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. ).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné podle ustanovení

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 710 420 Kč podle ustanovení , bodu 7., a , ve znění účinném od 1. ledna 2014, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení téhož předpisu a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty 149 251 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 6. května 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu