Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
39C5AB789D41D821C1257E7B003B4455.html
HTML · 15.94 KB
No categories available
30 Cdo 4202/2014
30 Cdo 4202/2014
U S N E S E N Í
Ing. F. J.,
České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 623.453,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 46/2010 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 20 Co 205/2014 - 205, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne ze dne 10. 3. 2014, č. j. 10 C 46/2010 – 177, tak, že žalobu ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 2.142,- Kč s příslušenstvím potvrdil, dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 595,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 7.179,- Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 537.615,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 2.142,- Kč změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2.142,- Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Uvedených nároků se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a měla spočívat ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení, ve kterém byl žalobce obžaloby zproštěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, odmítl jako nepřípustné.
Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když posoudil účelnost vynaložených nákladů obhajoby v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013 . Uvedená námitka se míjí s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu, který neúčelnost vynaložených nákladů posoudil nikoli ve vztahu k druhému obhájci, ale ve vztahu k odborné expertíze, k nákladům, které souvisely se schůzkou obhájkyně s psychiatrem a neprokázaným nákladům na ubytování obhájkyně žalobce v hotelu. S výjimkou obecné kritiky, která v mnohém nesouvisí s rozhodnutím odvolacího soudu a místy se pohybuje za hranicí srozumitelnosti, žalobce proti závěrům odvolacího soudu o neúčelnosti vynaložení daných nákladů s žádnou argumentací nepřichází.
Ani námitka, že soudy měly aplikovat ustanovení občanského zákoníku upravující náhradu škody, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. založit. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když aplikoval speciální úpravu obsaženou v § 31 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která má přednost před aplikací ustanovení občanského zákoníku , podle nějž by se postupovalo jen tehdy, pokud by zvláštní zákon neobsahoval vlastní právní úpravu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013 ). Z toho důvodu ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu obsaženého v usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012 , přípustnost dovolání nezakládá.
K námitce žalobce o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem Nejvyšší soud nepřihlížel z důvodu nepřípustnosti dovolání. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , je-li dovolací řízení přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k výroku IV rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně není dovolání žalobce subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.142,- Kč s příslušenstvím, nebyla způsobena žádná újma na právech žalobce, odstranitelná odklizením uvedeného výroku, když uvedený výrok je naopak v žalobcův prospěch. Protože dovolání žalobce v tomto případě směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. v této části rovněž odmítl.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 3. dubna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu