Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 75/2015

30

Cdo 75/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. A. M.

, místem podnikání v Ostravě - Moravské Ostravě, Zámecká 2315/9, identifikační číslo osoby 181 13 711, zastoupené JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 430/211, proti žalovaným

1) V. F.

,

2) O. F.

, zastoupeným JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18,

3) CZECH REAL CONCULTING, spol. s r. o.,

se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, identifikační číslo osoby 262 40 742, zastoupené JUDr. Ing. Maxmiliánem Jaškou, advokátem se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, a

4) EUROMETAL v. o. s.

, se sídlem v Prostějově, Pernštýnské náměstí 178/6, identifikační číslo osoby 415 03 970, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2014, č. j. -321, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2014, č. j. -321, pokud jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3),

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ing. Maxmiliána Jašky, advokáta se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8.

III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2014, č. j. -321,

se

vyjma jeho výroků III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3),

zrušuje

a věc se v tomto rozsahu

vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2012, č. j. -255, určil, že označené pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného 1), že další specifikované nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalovaných 1) a 2), určovací žalobu vůči žalované 3) zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud shledal naléhavý právní zájem původní žalobkyně – obchodní společnosti Bialoň, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Teslova 1117/2, identifikační číslo osoby 268 53 809, na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vzhledem k tomu, že žalobkyně má za žalovaným 1) vykonatelnou pohledávku z titulu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2007, č. j. -26 ve výši 1.026.900,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli včasným odvoláním všichni žalovaní. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. února 2014, č. j. -292, rozhodl, že na místo žalobkyně Bialoň s. r. o. vstupuje do řízení (v záhlaví již označená žalobkyně) Ing. A. M., která se v důsledku postoupení pohledávky stala věřitelkou (shora již cit.) vykonatelné pohledávky.

Poté odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně – vyjma výroku, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 3), který odvoláním napaden nebyl a proto nabyl samostatně právní moci – tak, že žalobu na určení požadovaného věcně právního vztahu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že žalobkyně nikdy nebyla vlastnicí nemovitostí, ohledně nichž se domáhala určení vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1) a 2), neměla k nim žádný právní vztah a svou věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na požadovaném určení odvozovala od toho, že žalovaný 1) je jejím dlužníkem, vůči němuž má přiznanou pravomocně soudním rozhodnutím vykonatelnou pohledávku, vede proti němu exekuci a žalovaný 1) nemá žádný majetek, z něhož by bylo možné její pohledávku uspokojit. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud zaujal právní názor, že z popsaných skutečností nelze aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání předmětné určovací žaloby a její naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodit, neboť vydání navrhovaného rozhodnutí se její právní sféry nedotýká a na její právní postavení ve vztahu k předmětným nemovitostem nebude mít vydané rozhodnutí žádný vliv. Rozhodnutí, jehož se žalobkyně domáhá, by se mohlo případně dotknout jejích poměrů ekonomických, nikoli však právních, neboť nositelkou práva, o něž v řízení jde, žalobkyně není.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a to do všech jeho výroků) podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž sice namítá, že

„otázka procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je otázka naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě“

, současně však odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), v nichž byla předmětná právní otázka vyřešena jinak, než v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu; lze tedy dovodit vymezení předpokladu přípustnosti dovolání tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a prvoinstanční rozsudek potvrdil.

Žalovaní 1) a 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání shledávají dovolací argumentaci nedůvodnou a přisvědčují závěrům odvolacího soudu. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl a žalovaným 1) a 2) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná 3) ve svém písemném vyjádření k dovolání spatřuje podané dovolání nedůvodným. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo ve vztahu k žalované 3) rozhodnuto pouze o povinnosti žalobkyně nahradit žalované 3) náklady řízení před soudy obou stupňů, když meritorní výrok ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) byl pravomocně zamítnut. Z toho vyplývá, že předmětem dovolacího řízení nemůže být přezkoumání pravomocného meritorního výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3). Žalovaná 3) navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto a rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3), není ve smyslu ve vazbě na přípustné, neboť ani součet peněžitých částek před oběma soudy (34.131,- Kč) nepřevyšuje 50.000,- Kč, přičemž v daném případě nejde o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztah, na kterýžto typ řízení se uvedený limit nevztahuje. Kromě toho (i kdyby uvedený limit byl naplněn) v dovolání absentuje vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3), podle odmítl a současně podle tohoto výsledku rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, které nemusí být odůvodněno ( věta druhá ).

V ostatním rozsahu podané dovolání žalobkyně shledal podle – jak bude rozvedeno níže – přípustným i důvodným.

Na základě podaného odvolání se odvolací soud – s přihlédnutím k čl. II bodu 2 Přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zabýval otázkou aplikace (nyní podle cit. novely již ) stanovícího, že žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyni svědčí toliko ekonomický, nikoli však právní zájem na podání tohoto typu žaloby.

V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle , zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. , publikovaném pod C 290, svazek 3 Souboru (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení“. Dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. , že „žalobce může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný (podle vykonatelného rozsudku povinný dlužník žalobce), který ji převedl na jinou osobu, přestože mu to zakazovalo předběžné opatření soudu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, a že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu“.

Z těchto rozhodnutí především vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou odpůrčí podle obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. ). Toto ustanovení z roku 1964 stanovilo, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Z povahy věci nebylo možné uplatnit odpůrčí žalobu v těch případech, pokud předmětný právní úkon byl postižen absolutní neplatností (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. ).

Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud se při řešení předmětní právní otázky týkající se aplikace (nyní ) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soud podle zrušil a v témže rozsahu jej podle věty první vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu