Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 983/2012

33 Cdo 983/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně POSTE RE s. r. o. se sídlem v Praze 1- Starém Městě, Husova 241/7, identifikační číslo 271 93 900, zastoupené JUDr. Tomášem Pitrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, proti žalované Komunistické straně Čech a Moravy se sídlem v Praze 1. Politických vězňů 9/1531, identifikační číslo 004 96 936, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, o zaplacení 40.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. -120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 40.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě pro případ porušení povinnosti uzavřít realizační (kupní) smlouvu.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. -82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 40.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. -120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 1. 11. 2005 zaslala žalovaná žalobkyni (vystupující pod obchodní firmou TRAMITE s. r. o.) písemnost označenou jako „Závazná nabídka prodeje“, v níž jí nabídla k prodeji své nemovitosti (konkrétně budovu čp. na parcele č. 61 a parcelu č. 61 o výměře 2845 m2) zapsané na listu vlastnictví č. 535 v katastrálním území N. M., obci P., za kupní cenu 410.000.000,- Kč. Kupní smlouva měla být stranami za závazných podmínek uvedených v nabídce uzavřena do 16. 12. 2005 a pro případ porušení povinnosti smluvních stran uzavřít kupní smlouvu byla sjednána smluvní pokuta 40.000.000,- Kč. Žalobkyně dne 11. 11. 2005 uvedenou písemnost žalované předala zpět s tím, že návrh přijímá, a téhož dne poukázala na účet žalované část kupní ceny (zálohu) ve výši 40.000.000,- Kč; další část ve výši 90.000.000,- Kč jí uhradila 15. 12. 2005 a předložila jí písemný závazek banky složit na její účet po uzavření smlouvy částku 270.000.000,- Kč. Dne 5. 12. 2005 žalobkyně žalovanou písemně vyzvala, aby se její zástupce dostavil dne 16. 12. 2005 do označené kanceláře notáře k uzavření (podpisu) kupní smlouvy; žalovaná tuto výzvu převzala 6. 12. 2005. Dne 7. 12. 2005 žalovaná žalobkyni písemně oznámila, že se rozhodla nemovitosti „dále nenabízet“, a proto „nelze akceptovat výzvu k podpisu kupní smlouvy, což bylo ostatně žalobkyni sděleno již 24. 11. 2005 na jednání“; k jednání dne 16. 12. 2005, při němž mělo dojít k uzavření (podpisu) kupní smlouvy, se dostavil pouze zástupce žalobkyně, zástupci žalované se nedostavili. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. -86, rozsudek ze dne 18. 1. 2007, č. j. -60, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní požadovanou kupní smlouvu, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shodně uzavřely, že smlouva z 11. 11. 2005, je platnou smlouvou o budoucí kupní smlouvě, z níž vyplývala smluvním stranám povinnost uzavřít do 16. 12. 2005 kupní smlouvu, jíž žalovaná na žalobkyni převede své vlastnické právo k označeným nemovitostem za kupní cenu 410.000.000,- Kč. Protože žalovaná porušila závazek uzavřít kupní smlouvu zajištěný smluvní pokutou, resp. kupní smlouvu výslovně odmítla uzavřít, vznikla jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu. Výši smluvní pokuty posoudily soudy jako přiměřenou zajišťovanému závazku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť má za to, že otázky- „zda dochází k porušení závazku uzavřít smlouvu podle smlouvy o smlouvě budoucí prohlášením jedné smluvní strany, že nesplní svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu podle smlouvy o budoucí smlouvě, nebo zda k porušení povinnosti uzavřít budoucí smlouvu podle smlouvy o budoucí smlouvě dochází až za situace, kdy ve lhůtě stanovené k uzavření budoucí smlouvy nedojde k jejímu uzavření“;- „zda je porušena právní povinnost uzavřít budoucí smlouvu podle smlouvy o budoucí smlouvě v případě, že návrh na uzavření budoucí smlouvy, který nesplňuje náležitosti sjednané ve smlouvě o budoucí smlouvě, není přijat jeho adresátem a adresát návrhu nevyvíjí aktivní kroky směřující k odstranění vad jemu předloženého návrhu“;- „zda je v souladu s dobrými mravy a zákazem zneužití práva, když se smluvní strana smlouvy o budoucí smlouvě domáhá zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti uzavřít smlouvu na základě smlouvy o budoucí smlouvě za situace, kdy sama řádně nesplnila svou povinnost uzavřít příslušnou smlouvu na základě smlouvy o smlouvě budoucí“;- „zda je možno přiznat žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty, pokud došlo uplatněním námitky započtení ze strany žalovaného k započtení jeho vzájemné pohledávky“;- „zda je při výkladu právních úkonů dle možno posuzovat vůli toho, kdo právní úkon učinil, pouze izolovaně ve vztahu k příslušnému právnímu úkonu bez zohlednění souvisejících skutečností, nebo je nutno v rámci posuzování vůle toho, kdo právní úkon učinil, přihlížet i k okolnostem souvisejícím s příslušným právním úkonem (včetně například k procesu předsmluvního vyjednávání smluvních stran)“

mají judikatorní přesah a odvolací soud je řešil v rozporu s hmotným právem, popř. jde o otázky dosud dovolacím soudem neřešené. Žalovaná zpochybňuje v prvé řadě správnost závěru odvolacího soudu, že porušila závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě již oznámením ze dne 7. 12. 2005, které žalobkyni zaslala ještě před uplynutím lhůty k uzavření realizační smlouvy. Prosazuje názor, že povinnost uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě může být porušena pouze tehdy, jestliže smluvní strana ve stanovené lhůtě neuzavře realizační smlouvu a že dřívější oznámení smluvní strany, že nehodlá realizační smlouvu uzavřít (navíc podmíněné dalšími skutečnostmi), nemůže být rozhodné. V této souvislosti připomíná, že k datu 16. 12. 2005 povinnost uzavřít kupní smlouvu ve znění odpovídající smlouvě o smlouvě budoucí porušily obě smluvní strany (ani žalobkyně totiž realizační smlouvu neuzavřela). Uplatnila-li tudíž námitku započtení své pohledávky z titulu smluvní pokuty vůči pohledávce žalobkyně z titulu smluvní pokuty, zanikly pohledávky započtením. Tuto právní otázku má za dosud Nejvyšším soudem neřešenou. Dále dovozuje, že ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu věci odvolací soud vyložil ustanovení v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu; implicitně z něho totiž vyplývá, že je možné přiznat právo na zaplacení pohledávky, která zanikla započtením. V rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu shledává žalovaná závěr odvolacího soudu, že porušila svou smluvní povinnost zajištěnou smluvní pokutou přesto, že návrh realizační smlouvy nebyl v souladu s obsahem smlouvy o smlouvě budoucí. Je přesvědčena, že pokud žalobkyně neučinila relevantní úkon směřující k uzavření realizační smlouvy, tj. nepředložila „kvalifikovaný“ návrh realizační smlouvy, nemohla ona porušit povinnost uzavřít realizační smlouvu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neshledal výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy návrh žalobkyně na uzavření realizační smlouvy obsahově nekorespondoval se smlouvou o budoucí smlouvě; tato skutečnost vyplývá jak z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -86, tak z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. . V poslední řadě pak žalovaná namítá, že odvolací soud nevzal při rozhodování v úvahu jiné okolnosti související s daným právním úkonem (např. proces vyjednávání smluvních stran, resp. negociaci smlouvy o budoucí smlouvě), a vycházel pouze z doslovného znění y označené jako „Závazná nabídka prodeje nemovitostí“. To mělo za následek, že nesprávně zjistil její skutečnou vůli, resp. dovodil, že její vůlí bylo učinit žalobkyni návrh smlouvy, ačkoli šlo pouze o základní shrnutí podmínek, které měly být součástí smlouvy o budoucí smlouvě. Otázka, zda a do jaké míry musí být v občanskoprávních vztazích zohledněny jiné okolnosti související s právním úkonem, nebyla podle žalované dosud Nejvyšším soudem řešena. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně s důvody dovolání nesouhlasí a má za to, že dovolání není přípustné, neboť v něm formulové otázky nemají ve věci určující význam. Žalovaná totiž vytváří vlastní verzi skutkového stavu, která je rozdílná od skutkového stavu, z něhož při rozhodování soudy obou stupňů vycházely. Zodpovězení položených otázek proto nemá v daném sporu žádný význam a nemůže se promítnout do postavení účastníků ve věci. Akcentuje, že otázka výkladu vůle smluvních stran není otázkou právní, nýbrž skutkovou; argumentace, která se k ní váže, navíc trpí logickým rozporem, neboť žalovaná na straně jedné tvrdí, že u z 1. 11. 2005 nepovažovala za návrh smlouvy o budoucí smlouvě, na straně druhé však namítá, že s ohledem na své jiné smluvní závazky s uskutečněním transakce značně spěchala, takže jejím požadavkem bylo, aby její návrh byl přijat v řádu několika dní. Bez ohledu na přípustnost dovolání souhlasí žalobkyně s určujícím právním závěrem odvolacího soudu, že za situace, kdy začala plnit své povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě, avšak z chování žalované bylo zřejmé, že odmítá své nemovitosti prodat (tedy uzavřít hlavní smlouvu v jakémkoli znění), došlo ze strany žalované k („prvotnímu“) porušení kontraktační povinnosti. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud dovolání žalované projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále jen „ (srov. čl. II bod 7 ).

Dovolání není přípustné podle (odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně), a jeho přípustnost nelze dovodit ani z , který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Žalovaná sice ohlásila dovolací důvod podle , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, ale uplatnila ho procesně neregulérním způsobem, tj. tak, že zpochybnila primárně skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů při rozhodování vycházely. Názor, že z 1. 11. 2005 není jejím návrhem smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jíž měly být převedeny zde označené nemovitosti, vystavěla na vlastní verzi skutku, že její vůle nesměřovala k tomu, navrhnout žalobkyni uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, nýbrž že zamýšlela pouze shrnout podmínky, které měly být součástí smlouvy o budoucí smlouvě. Pomíjí přitom, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz – dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Na vlastní – od odvolacího soudu odlišné – skutkové verzi pak žalovaná staví rovněž svou výtku, že odvolací soud pochybil, jestliže neshledal výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.). Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že realizační smlouvu neuzavřela ve sjednané lhůtě proto, že žalobkyně „nepředložila kvalifikovaný návrh“ realizační smlouvy, tedy neučinila jí návrh, který by obsahově korespondoval se smlouvou o budoucí smlouvě. Současně odvolacímu soudu vytýká, že při poměřování věci ustanovením obč. zák. nevzal v úvahu, že rovněž žalobkyně ve sjednané lhůtě porušila svou smluvní kontraktační povinnost, neboť s ní neuzavřela kupní smlouvu. Odvolací soud však skutkově dovodil (a skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit), že žalovaná odmítla uzavřít s žalobkyní realizační (kupní) smlouvu v jakémkoli znění, resp. že uzavření kupní smlouvy znemožnila, neboť se k jednání, při němž mělo dojít k podpisu (případně sepisu) smlouvy, nedostavila, a písemně žalobkyni oznámila, že se rozhodla své nemovitosti „dále nenabízet“ (tedy neprodat). Dále vzal za prokázané, že žalobkyně byla ochotna a připravena kupní smlouvu uzavřít (dostavila se k jejímu podpisu, uhradila sjednanou zálohu kupní ceny). Protože kupní smlouva je dvoustranným právním úkonem, který předpokládá součinnost obou smluvních stran (tj. aktivitu prodávajícího i kupujícího), nemohla žalobkyně bez součinnosti (aktivity) žalované - logicky vzato - kupní smlouvu uzavřít a nelze dovozovat, že porušila povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí; mohla na svůj záměr uzavřít kupní smlouvu již jen rezignovat, což však nemá vliv na důvodnost jejího požadavku na smluvní pokutu. Uplatněním dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalovaná v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného, než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně (úplně) zjištěného skutkového stavu věci, tedy ze skutkové verze žalované, že u z 1. 11. 2005 nezamýšlela učinit žalobkyni návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě (její vůle byla jiná), popř., že povinnost zajištěnou smluvní pokutou porušily obě účastnice řízení, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy buď uzavřít, že žalobkyni nevzniklo právo na smluvní pokutu, nebo že toto právo zaniklo v důsledku započtení vzájemných pohledávek.

Z uvedeného rovněž vyplývá, že určení, kdy (v kterém okamžiku) žalovaná porušila smluvní povinnost uzavřít realizační smlouvu (zodpovězení otázky, zda „dochází k porušení závazku uzavřít smlouvu podle smlouvy o smlouvě budoucí prohlášením jedné smluvní strany, že nesplní svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu podle smlouvy o budoucí smlouvě, nebo zda k porušení povinnosti uzavřít budoucí smlouvu podle smlouvy o budoucí smlouvě dochází až za situace, kdy ve lhůtě stanovené k uzavření budoucí smlouvy nedojde k jejímu uzavření“), je pro právní posouzení věci bez významu. Jestliže totiž smluvní povinnost uzavřít realizační (kupní smlouvu) porušila pouze žalovaná, vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, která tuto povinnost zajišťovala, toliko žalobkyni a nemůže obstát názor, že uplatněním námitky započtení vzájemných pohledávek došlo k zániku žalované pohledávky. Odkaz žalované na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu § 580 obč. zák. je tudíž obsoletní. Nepřiléhavý je pak odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. , v němž byl posuzován požadavek žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvu soudním rozhodnutím a je založen na závěru, že obsah žalobního návrhu, který neodpovídá náležitostem smlouvy o smlouvě budoucí nelze doplňovat soudním rozhodnutím.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl ( věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle , a Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle , bodu 7 a S., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „ “), tj. částkou 60.300,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady hotových výdajů za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč ( , 3 advokátního tarifu) a částka 12.726,- Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty ( , ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. března 2015

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu