Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3947/2014

30 Cdo 3947/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 1, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 110.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. -44, takto:

I.Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobce žalobou uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 110.200,- Kč podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „ “), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , jež trvá 5,5 roku a není skončeno.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. září 2013, č.j. -19, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že původní řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady za nemajetkovou újmu v důsledku průtahů v řízení před soudem, bylo zahájeno dne 12. února 2007, ve věci bylo nařízeno několik jednání, z nichž se žalobce opakovaně omlouval, i když vždy trval na nařízení jednání, řízení trvalo 66 měsíců, probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy, z toho dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud. Postup soudů nebyl zatížen žádnými bezdůvodnými obdobími nečinnosti či průtahy s výjimkou prvého dovolacího řízení. Uzavřel, že v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když celkovou délku řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou, a odpovědnostní titul státu tak nebyl naplněn.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. -44, rozsudek soudu prvního stupně podle (dále je „ “) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soudu vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se přiměřenost délky řízení posuzuje na základě okolností daného případu a s ohledem na kritéria plynoucí z jeho vlastní judikatury, v jejímž smyslu je délka řízení nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti sporu, má-li původ v postupu soudu, nikoliv stěžovatele, a nelze pominout ani význam sporu pro dotčenou osobu. Poukázal dále na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. (dále jen „Stanovisko“). Složitostí řízení se rozumí jak procesní nesnáze, tak i skutkově či hmotně právní složitost daného případu, případně počet soudních instancí. Dodal, že odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce vede celou řadu sporů a lze mít pochybnosti o tom, že jeho prvotním zájmem je ochrana jeho práv a vydání meritorního rozhodnutí. Vzhledem k tomu také nelze přijmout závěr, že žalobci vznikla majetková újma, ani nelze přisvědčit jeho tvrzení o mimořádném významu již skončeného kompenzačního řízení.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. srpna 2014 dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje pak tyto tři otázky: 1. Je rozhodující z hlediska postavení jednotlivce, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho odškodňovací věci není rozhodováno dostatečně rychle, kdy je rozhodnuto až po 6-7 letech? 2. Je relevantní, objektivní, a v souladu s nárokem na spravedlivé řízení podle článku 36 odst. 1 y, spojovat známost soudu o účasti žalobce v nějakých jiných reparačních řízeních s daným konkrétním jediným řízením o nemajetkovou újmu a tak obecně zdůvodňovat, že u něj nemůže vlastně ani existovat či u něj neexistuje nemajetková újma? 3. Za zásadní právní otázku pak žalobce považoval právě posouzení (obecně řečeno), zda v typizovaném odškodňovacím řízení trvajícím určitou dobu (vzhledem k jeho reparačnímu účelu) může dojít, i bez případné existence průtahů přičitatelných státu, k nesprávnému úřednímu postupu?

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, přičemž se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud opakovaně konstatoval, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť tento závěr se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat jiné řešení ve smyslu Nejvyšší soud při přezkumu závěru o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není žalobcův případ.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věta druhá a třetí nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podílu poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz y), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky složitosti řízení, neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu za situace, kdy odvolací soud přihlédl zejména k počtu procesních rozhodnutí, která byla v posuzovaném řízení vydána, a počtu instancí, v nichž byla věc řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. ; zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).

Jiným řešením ve smyslu pak není ani otázka významu předmětu řízení pro žalobce, neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, stejně jako otázka posouzení kritéria jednání žalobce, kterým přispěl k celkové délce řízení za situace, kdy žalobce přispěl k nárůstu délky posuzovaného řízení opakovanými nedůvodnými námitkami podjatosti (srov. část IV. Stanoviska). Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani v případě zohlednění počtu obdobných sporů, které žalobce vede, z hlediska významu řízení pro něj. Již ve svých předchozích rozhodnutích k této námitce žalobce dovolací soud uvedl, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství žalobcem iniciovaných soudních sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. ).

Jelikož tak dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud je podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2015

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu