Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4741/2014

29 Cdo 4741/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova 1260, PSČ 530 02, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, o zaplacení částky 95.998.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2014, č. j. -460, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. -416, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částku 95.998.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, č. j. -225 (jímž Městský soud v Praze k odvolání žalobce rovněž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně), zrušil (spolu s rozsudkem prvního stupně) Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. -286 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2 a veřejnosti dostupným – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na , (dále též jen „ “) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , takže zbývá určit, zda je přípustné podle (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v ).

Podle pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle , je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání v této věci (jak patrno především z článku III. dovolání) polemikou se závěry obsaženými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci (z 10. listopadu 2010) a dožaduje se toho, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka (týkající se předpokladů jeho aktivní věcné legitimace k vedení sporu) byla posouzena jinak.

Ve zrušujícím rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, Nejvyšší soud uzavřel, že:

„Splnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu podle , o konkursu a vyrovnání, lze posoudit bez ohledu na skutečnost, že po zrušení původního rozhodnutí o prohlášení konkursu pro nezákonnost konkursní řízení (jeho první fáze) pokračuje. Dlužník je (však) po opětovném prohlášení konkursu na jeho majetek podle zákona o konkursu a vyrovnání oprávněn takovou pohledávku vymáhat jen tehdy, jestliže ji správce konkursní podstaty nesepsal do konkursní podstaty nebo jestliže ji správce konkursní podstaty ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučil.“

Z těchto závěrů Nejvyšší soud vyšel i v dalších svých rozhodnutích. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2011, pod číslem 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 120 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. .

Důvod pro změnu této (ustálené) judikatury nevidí Nejvyšší soud ani na základě dovolací argumentace v této věci.

Vzhledem k tomu, že dovolání nevymezuje (posuzováno podle obsahu) přípustnost dovolání ohledně jiných otázek, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 “

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z části první, článku II., bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2015

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu