Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3423/2014

28 Cdo 3423/2014

U S N E S E N Í

a) hlavního města Prahy,

se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2, a

b) městské části Praha – Nedvězí

, se sídlem v Praze 10, Únorová č. 15, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 10, Dykova č. 17, za účasti dalšího účastníka řízení

1. Ing. L. R.

, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34,

o určení vlastnictví oprávněné osoby

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, č. j. -172, t a k t o:

I. Dovolání žalobců se odmítají.

II. Žalobci

jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastníku Ing. L. R. částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Soni Adamové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. , potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2012, č. j. -105, ve výrocích I, II a III, kterým soud prvního stupně v řízení podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (o. s. .ř.), jednak zamítl žalobu „o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 5. 2010, č. j. PÚ 8081/93/1“, jednak zamítl žalobu „o určení vlastnictví žalobce a) se správou pozemků žalobcem b)“, a to přesně specifikovaných pozemků v k.ú. N. u Ř., a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad vyhověl návrhu Ing. L. R. jako oprávněné osoby, na určení vlastnictví podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ke specifikovaným pozemkům v k.ú. N. u Ř.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že Ing. L. R. je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, jehož pozemky přešly na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě. Výzva k vydání pozemků byla uplatněna řádně a včas podáním ze dne 20. 1. 1993 u Městského úřadu Praha 10 – Nedvězí a u Zemědělského družstva v Kolovratech. Odvolací soud poukazoval také na to, že po roce 1948 v důsledku dlouhodobého postupu úřadů vůči rodině R. se u prodávajícího Ing. R. vytvářel stav tísně, když byl i dlouhodobě zbaven možnosti užívat svůj majetek a také nemohl sám rozhodovat, komu a za jakou protihodnotu jej přenechá. Za tohoto stavu pak došlo k prodeji předmětných nemovitostí státu smlouvami ze dne 30. 11. 1982 a ze dne 23. 7. 1986, a to za nejnižší možnou cenu, jakou umožňovala Za irelevantní považoval odvolací soud posuzování otázky evidence ing. R. v archivu bezpečnostních složek, neboť restituční předpisy z tohoto důvodu nikoho nevylučují z okruhu oprávněných osob a stejně nelze z této skutečnosti dovozovat nedostatek tísně.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci, kteří jeho přípustnost dovozovali z ustanovení . Namítali, že věc byla odvolacím soudem posouzena nesprávně právně zejména pokud jde o otázku, „zda je relevantní skutečností při posuzování tísně na straně osoby převádějící majetek na stát tajná spolupráce této osoby s bezpečnostními složkami státu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990“ ve smyslu ustanovení zákona o půdě. Dovolatelé dovozovali, že stav tísně je u prodávajícího v takovém případě vyloučen. Dále předkládali otázku, „zda lze považovat výkon práva tzv. oprávněné osoby podle zákona o půdě v konkrétním případě za rozporný s dobrými mravy“, která je podle dovolatelů rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Rozpor s dobrými mravy spatřují v jednání ing. R. jako oprávněné osoby, který poté, co uplatnil restituční nárok k předmětným pozemkům, prodával třetím osobám své pozemky sousedící s pozemky dotčenými tvrzeným restitučním nárokem, aniž by tyto kupující osoby informoval o svém restitučním nároku. Podle dovolatelů je také nesprávný právní názor odvolacího soudu, že nelze uvažovat o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti povinné osobě uzavřít dohodu o vydávání věci oprávněné osobě podle restitučního předpisu s poukazem na ustanovení , když restituční předpisy samy obsahují kogentní ustanovení bránící vydání věci oprávněné osobě. Dovolatelé navrhovali zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně.

Ing. L. R. ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci nastolili právní otázky, které nemají souvislost s předcházejícím řízením, respektive s rozhodováním soudů obou stupňů v tomto řízení a vydané rozsudky v žádném případě na vyřešení těchto právních otázek nestojí, a proto by dovolání měla být jako nedůvodná zamítnuta.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ) zastoupeným advokátem ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 9. 1. 2014, a proto dovolací soud rozhodoval podle (dále jen ) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 1 a 7 a čl. II bod 2. , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů).

V daném případě odvolací soud posoudil restituční nárok oprávněné osoby podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě a dovodil, s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu, že oprávněná osoba při převodu pozemků na stát jednala v tísni, kterou podle odvolacího soudu nemohla vyloučit ani žalobci tvrzená tajná spolupráce oprávněné osoby s bezpečnostními složkami státu v rozhodném období (nepovažoval tuto případnou spolupráci za relevantní).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. , uveřejněný pod. č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , přijaté dne 19. 12. 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. ) se tísní rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou intenzitou doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila. Pojem tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je třeba vykládat v širších souvislostech tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jenž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, č. 10; nebo nález ze dne 10. června 1996, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod č. 45, svazek 5).

Při posuzování existence tísně při uzavírání kupních smluv ze dne 30. 11. 1982 a 23. 7. 1986 odvolací soud vycházel důsledně z citovaných judikatorních závěrů, když zvažoval existenci širších okolností, které v rozhodné době působily na svobodu vůle oprávněné osoby, zejm. zbavení možnosti užívat rodinný majetek, persekuce rodiny a taktéž okolnost, že pozemky byly prodány za nejnižší možnou cenu a správně dovodil, že (případná) evidence Ing. R. v archivu bezpečnostních složek není relevantní a existenci tísně na jeho straně nevylučuje. Odvolací soud tedy hodnotil naplnění znaku tísně se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem, a naopak je to dovolatel, který vyzdvihuje izolovaně pouze jednu ze skutkových okolností (žalobci tvrdí, že „účastník byl v rozhodném období informátorem a tajným spolupracovníkem SNB“), která sama naplnění tísně není způsobilá vyloučit. Závěr odvolacího soudu, že nebýt stavu tísně, by vlastník pozemků za navržených podmínek k jejich prodeji nepřistoupil, proto není zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený.

V případě otázky aplikovatelnosti ustanovení , , při výkonu práv a povinností z právních poměrů podle restitučních předpisů, lze odkázat na ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 1999, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. ), jež užití tohoto ustanovení v daných vztazích připouští (jsou-li předpisy restituční k v poměru zvláštních zákonů k obecnému a vlastní ustanovení pojednávají o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících ze vztahů jím upravených nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nemají). Kategorický závěr o neaplikovatelnosti obč. zák. v restitučních sporech neplyne ani z dovolateli označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2000, sp. zn. , v němž dovolací soud uzavřel pouze tolik, že prostřednictvím obč. zák. nelze rozšiřovat výčet překážek bránících vydání nemovitosti oprávněné osobě. Nejde proto o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně, jež by založila přípustnost dovolání podle

Posouzení otázky porušení dobrých mravů (i v případě sporu podle zákona o půdě) ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je normou s relativně neurčitou hypotézou, je ponecháno na soudu, který provádí dokazování s tím, aby toto posouzení v každém jednotlivém případě učinil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vycházet vždy musí z důkladných skutkových zjištění, která přesvědčivě dokládají závěr, že výkon práv je skutečně s dobrými mravy v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2014, sp. zn. ). Dovolací soud může takovouto úvahu zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 6. 2006, sp. zn. ). Současně logicky platí, že jednání nesoucí znaky porušení dobrých mravů se musí týkat jednání (vztahů) mezi účastníky a musí mít vztah k předmětu řízení. Odvolací soud úsudek o neaplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák učinil po pečlivém zvážení všech zjištěných skutkových okolností a v žádném případě neuzavřel, že § 3 odst. 1 obč. zák nelze aplikovat ve vztazích plynoucích z restitučních předpisů. Oproti tomu námitky dovolatelů kritizují leda výkon práv a povinností dotčeného účastníka řízení při prodeji některých pozemků třetím osobám (pozemků, jež s pozemky již dříve dotčenými restitučním nárokem sousedí), což ovšem nejsou skutečnosti, které by mohly učinit uplatnění restitučního nároku ve vztahu k žalobcům, coby povinným osobám, rozporným s dobrými mravy, neboť se samotného práva na vydání těchto pozemků netýkají.

Z uvedených skutečností vyplývá, že v dovolání vymezené důvody nenaplňují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle , a proto bylo dovolání podle ustanovení odmítnuto.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou odvolatelé povinni nahradit účastníku Ing. L. R. náklady tohoto řízení ( věta první, , odst. a a ), jež sestávají z odměny z odměna jej zastupující advokátky ve výši 3.100,- Kč ( , , a o odměnách advokátů a náhradách advokátů a za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů – advokátní tarif), náhrady hotových výdajů advokátky stanovené paušální částkou 300,- Kč ( advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ( ) ve výši 714,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. února 2015

Mgr.Petr Kraus

předseda senátu