Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 239/2013

22 Cdo 239/2013

U S N E S E N Í

PHL – SANTON s. r. o.

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení existence věcného břemene, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2012, č. j. -123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. -82, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. 3414 v obci B. a v k. ú. B. je zatížen věcným břemenem, opravňujícím každého vlastníka stavby – budovy č. p. 1064, která se nachází na pozemku parc. č. 3414 v obci B. a v k. ú. B.c – užívat trvale a bezúplatně pozemek vedený jako parc. č. 3414 v obci B. a v k. ú. B. pro účely užívání budovy č. p. 1064 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. -123, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně vymezuje následující otázky zásadního právního významu: 1) Je právo trvalého užívání obligační povahy, nezpůsobilé věcně právního přesahu ? 2) Vylučuje právo trvalého užívání dobrou víru držitele pozemku a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni ? 3) Nejedná se o porušení zásady rovnosti, pokud obecné soudy hodnotí právo trvalého užívání pozemků jako závazkové právo a právo osobního užívání pozemků jako právo věcné ? Dovolací řízení je navíc zatíženo vadou spočívající v neprovedení „zásadních důkazů.“ S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. května 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou č. ) – (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. (uveřejněné pod C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. (dostupné na nalus.usoud.cz)].

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. (dostupný na nalus.usoud.cz)].

Žalobkyně předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení především otázku, zdali právo trvalého užívání zřízené podle , hospodářský zákoník, vylučuje dobrou víru uživatele pozemku a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. (publikovaném pod C 551 v Souboru), v němž dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (‚titulu‘), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.“

V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále mutatis mutandis dovodil, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni.“

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. (uveřejněném pod C 9661 v Souboru), uvedl, že „oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1654).“

Otázkou, zdali je možno nabýt právo odpovídající věcnému břemeni na základě držby pozemku na základě hospodářské smlouvy o zřízení práva trvalého užívání pozemku, se zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. října 2011, sp. zn. (uveřejněném pod C 10366 v Souboru), v němž uvedl, že v rámci posouzení, zdali mohla být žalobkyně se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že touto smlouvou bylo založeno právo odpovídající věcnému břemenu, tedy zda mohla být v omluvitelném právním omylu o právních důsledcích této smlouvy, „je třeba zohlednit zejména to, že smlouva o zřízení práva trvalého užívání byla pojmenovaným smluvním typem upraveným v hospodářském zákoníku účinném v době, od které žalobkyně dovozuje dobrou víru svých právních předchůdců (§ 70); jejím obsahem není nic, co by se týkalo institutu zřízení věcného břemene, tím spíše pro každého vlastníka pozemku, neboť právo trvalého užívání bylo zřízeno výslovně výhradně pro subjekt v této dohodě uvedený. Hospodářský zákoník sám institut věcných břemen žádným způsobem neupravoval a použitelnost ve vztahu k užívání národního majetku se vázala podle výslovného znění zákona výhradně na fyzické osoby (v tehdejší terminologii občany) ve smyslu hospodářského zákoníku. Nebyla splněna ani základní podmínka pro smluvní vznik věcného břemene po nabytí účinnosti novely provedené – registrace smlouvy státním notářstvím ( obč. zák., ve znění po novele provedené ), přičemž zřízení věcného břemene smlouvou o jeho zřízení výslovně upravoval v , 2 obč. zák., ve znění účinném po novele provedené Ostatně právo trvalého užívání je i současnou judikaturou chápáno jako právo obligační (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2718). Pokud tedy žalobkyně držbu svou a svých právních předchůdců opírala výhradně o smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tato smlouva založila právo odpovídající věcnému břemenu.“ Proti uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 21. února 2012, sp. zn. (uveřejněným na nalus.usoud.cz). K uvedeným právním závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 5. září 2013, sp. zn. , uveřejněném na www.nsoud.cz).

Z uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zřetelně vyplývá, že žalobkyně ani její právní předchůdci nemohli vydržet právo odpovídající věcnému břemeni, neboť nemohli být „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že jim toto právo svědčí. Rozhodnutí soudů obou stupňů je proto věcně správné. Pokud žalobkyně tyto závěry rozporuje, jedná se toliko o vyjádření nesouhlasu, které však k založení přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zdali je právo trvalého užívání obligační povahy a nezpůsobilé věcně právního přesahu. I kdyby totiž dovolací soud připustil, že právo trvalého užívání má věcně právní přesah, jak ve své rozhodovací praxi naznačil Ústavní soud [srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. (dostupný na nalus.usoud.cz)], nemělo by to na posouzení věci žádný dopad, neboť tato skutečnost nikterak nezpochybňuje závěry, že smlouva o zřízení práva trvalého užívání pozemku podle nezakládá právní důvod oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni. Povahu práva trvalého užívání pak dovolatelka pojí výhradně s jejím přesvědčením, že věcný charakter práva trvalého užívání je podkladem pro závěr o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dovolací soud v usnesení ze dne 26. října 2011, sp. zn. , ve prospěch nemožnosti nabytí oprávněné držby na základě práva trvalého užívání uvedl: „Ostatně právo trvalého užívání je i současnou judikaturou chápáno jako právo obligační“, neboť jednalo se toliko o argument podpůrný, na němž závěry dovolacího soudu bezprostředně založeny nebyly.

Obdobně to platí i ve vztahu k vymezené otázce, zdali se nejedná o porušení zásady rovnosti, pokud obecné soudy hodnotí právo trvalého užívání pozemků jako závazkové (obligační) právo a právo osobního užívání pozemků jako právo věcné, neboť dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se uvedená námitka měla projevit v posuzovaném případě. Již sama skutečnost, že žalobkyni, resp. právním předchůdcům svědčilo právo trvalého užívání, totiž brání tomu, aby žalobkyně mohla věcné břemeno vydržet. Lze tedy zopakovat, že povaha práva trvalého užívání je pro zde posuzovaný případ nerozhodná a i zde platí, že dovolatelka uvedenou právní otázku naznačuje toliko ve snaze na podporu svého názoru o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.

K námitce dovolatelky vad řízení spočívajících v neprovedení „stěžejních“ důkazů Nejvyšší soud připomíná, že podle věty za středníkem se při přípustnosti dovolání podle nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle (vady řízení) a (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej věta druhá ). Jinými slovy řečeno, pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku zásadního právního významu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [k ústavně konformnímu výkladu a srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. (obě rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz)]. Dovolatelka však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku zásadního právního významu nevymezila, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady řízení přezkoumávat.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná žalovaná, měla by obecně nárok na náhradu řízení. Nicméně uznatelné náklady žalované v dovolacím řízení nevznikly, a proto jí dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu