Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2504/2012

U S N E S E N Í

1) prof. Ing. L. P., DrSc.

,

b) P. B.

, a

c) K. L.

, všech zastoupených JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkového úřadu

(dříve Pozemkovému fondu České republiky), IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a,

o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. -134, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. ledna 2008, č. j. -69, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému – tehdy Pozemkového fondu ČR – bylo uloženo uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích Ř., R. a S., „alternativně“ označených ve výroku rozsudku, k uspokojení nároku žalobců z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 13. února 2003, č. j. PÚ 3641/02, co do částky 206.700,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci měli nárok na vydání náhradních pozemků ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“), který získali postupními smlouvami uzavřenými ve dnech 21. října 2004 a 4. září 2005 a jenž vychází ze shora označeného rozhodnutím pozemkového úřadu, které nabylo právní moci dne 5. března 2003. Tento nárok v rozsahu „nevypořádaných“ 206.700,- Kč – dle závěru odvolacího soudu – zanikl k 31. 12. 2005 podle a 7 zákona o půdě a článku VI , neboť žádný z žalobců není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem a tudíž mu neprospívá ani nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. (publikovaný pod č. 531/2003 Sb.), jímž byla tato ustanovení o tzv. „restituční tečce“ zrušena pouze ve vztahu k těmto osobám. Na postavení žalobců – pokračuje odvolací soud – nelze vztáhnout ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. (v němž za výjimečných okolností připustil zachování nároku i u osob, jež jej nabyly postoupením), a to již proto, že v daném případě žalobci nemohli legitimně očekávat, že tento jejich nárok bude Pozemkovým fondem uspokojen převodem náhradního pozemku, získali-li jej až po nabytí účinnosti , jenž omezil dobu trvání tohoto práva. Přitom odvolací soud uzavírá, že postup Pozemkového fondu ČR – ve vztahu k nárokům žalobců, z nichž již mnohé uspokojil – nelze v daném případě označit jako liknavý a svévolný. Ostatně, k novým skutečnostem o provozování zemědělské výroby, které žalobci uplatnili až v odvolacím řízení, aniž šlo některou z výjimek neúplné apelace dle ), odvolací soud přihlížet nemohl ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), co do důvodů mají za to, že řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ( ) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu pokládají za rozporné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž poukazují zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. (ze dne 30. listopadu 2007), v němž uvedené závěry – dle názoru dovolatelů – jsou použitelné i pro právní posouzení dané věci. Přitom dovolatelé tvrdí, že nárokované pozemky potřebují k provozování plánové zemědělské výroby a že při shromaždování restitučních nároků očekávali, že Pozemkový fond jejich nároky v krátké době uspokojí. Postup Pozemkového fondu označují za liknavý a v této souvislosti se dovolávají též judikatury Ústavního soudu (nálezů sp. zn. a ), jež připouští žalobu oprávněné osoby na převod náhradního pozemku coby prostředek ochrany proti nečinnosti žalovaného. Mají za diskriminační, pokud jejich nárok k 31. 12. 2005 zanikl, zatímco nároky ostatních oprávněných osob mohly být i nadále uspokojovány, a to i převody pozemků z veřejné nabídky žalovaného; dovozují, že z tohoto pohledu se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi otázkou zániku práva na převod náhradního pozemku dosud nezabýval a i proto pokládají dovolání za přípustné. Přitom zpochybňují i závěr odvolacího soudu, že na (jimi označených) pozemcích ležících v obvodu hl. m. Prahy nelze provozovat zemědělskou výrobu, a namítají, že jde o závěr, jenž nemá oporu v provedeném dokazování. Kritizují též postup odvolacího soudu v řízení, v němž nepřihlédl k jimi nově uplatněným skutečnostem, v situaci, kdy se žalobcům – jak tvrdí – v řízení před soudem prvního stupně nedostalo řádného poučení podle Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. článek II – přechodná ustanovení – bod 7 ). Shledal, že dovolání není přípustné, neboť napadený (potvrzující) rozsudek odvolacího soudu řeší dovoláním označené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a proto rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. , odst. 3 ).

K žalobcem označeným otázkám se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. (uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dochází k závěru, že zánik nároku na náhradní pozemek podle zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze , kterým byl změněn zákon o půdě. Jedná se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před uplynutím stanovené lhůty; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud hlásí i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 22. února 2007, sp. zn. ; ze dne 22. února 2007, sp. zn. ; ze dne 19. března 2007, sp. zn. ; ze dne 5. března 2008, sp. zn. ; ze dne 1. července 2008, sp. zn. ; ze dne 30. června 2008, sp. zn. – dostupná na

www.nsoud.cz

) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit v nyní posuzované věci.

Nálezem Ústavního soudu sp. zn. , publikovaným pod č. 531/2003 Sb., byla totiž ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI , zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Do této kategorie osob žalobci evidentně nepatří. Nároky získali jejich postoupením ( zákona o půdě) jako již další v pořadí, vícero postupními smlouvami, v době, kdy byl již platný a účinný. I z tohoto důvodu na posuzovaný případ nelze vztáhnout závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. , jenž vychází ze skutkově odlišné situace, kdy osoba uplatňující právo na převod náhradních pozemků nabyla restituční nárok jeho postoupením v době před účinností (tj. před 6. 8. 2003).

Rovněž k žalobcem položené otázce, nejde-li o diskriminace postupníků, v porovnání s postavením původních oprávněných osob, lze odkázat na shora citovanou konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i označený derogačním nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 531/2003 Sb., v němž Ústavní soud jasně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob; proto i na žalobce v plné míře dopadají důsledky uvedené v tomto nálezu o rizicích vyplývajících z činnosti, která skupina postupníků mohla (měla) předpokládat. „

Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě § 33a a 524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem

.

Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“

(viz závěr citovaného nálezu Ústavního soudu). I Ústavní soud uzavírá, že lhůta stanovená a 7 zákona o půdě a čl. VI je lhůtou propadnou, pro kterou je charakteristické, že následkem jejího uplynutí je zánik práva samotného. Připomíná, že uplynutím zákonem stanovených lhůt dochází toliko k zániku práva na poskytnutí náhradního pozemku jako jednoho ze způsobu náhradního uspokojení restitučního nároku, aniž by byl dotčen způsob uspokojení nároku formou náhrady v penězích (srov. zákona o půdě).

Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky dovolatelů, jimiž kritizují skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) či postup tohoto soudu v řízení, za situace, kdy dovolání může být přípustné toliko za splnění předpokladů uvedených v ustanovení , kdy se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a nepřihlíží (srov. ). Přitom platí, že nejenom ke zmatečnostem, ale i k jiným vadám řízení smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. , věta druhá, ). Ostatně, žalobci namítaná vada, že odvolací soud nepřihlédl k jimi nově označeným skutečnostem a důkazům, jimiž hodlali doložit provozování zemědělské prvovýroby na žádaných pozemích, nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud – v souladu se shora citovanou judikaturou – vychází z posouzení, že závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. , nejsou v dané věci aplikovatelné již proto, že v době nabytí restitučních nároků (po účinnost ) žalobci nemohli legitimně očekávat, že jejich veškeré nároky budou v krátké lhůtě do uplynutím zákonem stanovené doby naturálně uspokojeny.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalované, jež by měla na tuto náhradu jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu