Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3881/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing.F. N., D., zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě – Přívoz, Macharova 302/13, proti žalovanému: KAMENA výrobní družstvo Brno, IČ: 00030449, se sídlem Brno, Horní Heršpice, Bohunická 595/85, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 1, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014, č. j. -344, takto: Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V posuzované věci se žalobce domáhá poskytnutí peněžité náhrady za bezesmluvní užívání (označených) pozemků v kat. území B., k nimž odvolací soud uzavírá, že jsou ve vlastnictví žalobce a že je bez právního důvodu užívá žalovaný. Uplatněné právo odvolací soud kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Výši peněžité náhrady za užívání pozemků v určeném období odvodil od obvyklé hladiny nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase, zjištěné posudkem znalce. Stran aktivní věcné legitimace vzal za prokázané, že žalobce je nositelem vlastnického práva k pozemkům, jež nabyl již na podkladě darovací smlouvy z 27. listopadu 1952, a že jeho vlastnické právo ani později nepřešlo na stát. Žalobce byl jako vlastník rovněž zapsán v evidenci (katastru) nemovitostí, jeho vlastnictví stát dobrovolně uznal a nečinil je sporným. V dané souvislosti pak i odvolací soud poukázal na výsledek řízení, které žalovaný (v procesním postavení žalobce) vedl proti České republice (řízení evidované u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. ), zejm. pak na v něm vydaná rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze dne 5. září 2006, sp. zn. ) a Ústavního soudu (usnesení ze dne 5. listopadu 2007, sp. zn. ); i se zřetelem k nim uzavřel, že nejde o případ obcházení restitučních předpisů (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. ).

Dovoláním žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu právě ve výroku pod bodem I, pokládaje za nesprávné posouzení otázky vlastnictví k předmětným pozemkům a s ním spojený závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení; stran přípustnosti dovolání ( ) má dovolatel za to, že se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přitom dovozuje, že obnovení vlastnického práva, jež přešlo na stát, se žalobce mohl domáhat jedině podle restitučních předpisů, že uznání žalobcova vlastnického práva státem nemá žádné účinky a že rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. je excesem i z jeho vlastní rozhodovací praxe, sjednocené stanoviskem pléna sp. zn. (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), které – dle názoru dovolatele – „nepřipouští žádné výjimky“. Ve zbytku dovolatel odkázal i na argumentaci uplatněnou již v odvolání, kterou prohlásil za „nedílnou součást tohoto dovolání“.

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení věty první , neboť dovoláním označenou právní otázku odvolacího soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. ).

Sluší se uvést, že rozhodnutím odvolacího soudu není zpochybňován názor o specialitě restitučních předpisů v poměru k a z něj plynoucí závěr, že „ti, na něž typově míří předpisy restituční, a jež by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, se zásadně nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle “ (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. září 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2187, sešit 27; obdobně též již dovolatelem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb.).

Citovaný názor ovšem nelze aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci, což Ústavní soud připomněl i ve své pozdější nálezové judikatuře (srov. např. nález ze dne 20. října 2009, sp. zn. , nebo nález ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. ). Stejně tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. ledna 2013, sp. zn. ). Právě o takový případ – jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – jde i ve věci nyní posuzované, jak ostatně uzavírá i Ústavní soud již v usnesení ze dne 5. listopadu 2007, sp. zn. , dovolatelem kritizovaném, jež ovšem vybočením z jeho rozhodovací praxe evidentně není.

Z uvedeného vyplývá, že v dovolání vymezený dovolací důvod nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení Uvádí-li pak dovolatel, že „za nedílnou součást dovolání prohlašuje i obsah odvolání“, k takto „uplatněné“ argumentaci odkazem na obsah odvolání (jež – logicky – nemůže reagovat na závěry odvolacího soudu, jemuž předchází) dovolací soud nemohl přihlédnout, a to i proto, že podle ustanovení v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude pak rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení ( věty první, a , část věty před středníkem, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. února 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu