Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3085/2014

23 Cdo 3085/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Petrem Saskou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, PSČ 400 01, proti žalované MASO SERVIS s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze - Holešovicích, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, IČO 26434431, za účasti vedlejších účastníků 1) JUDr. Lubomíra Fiedlera, správce konkurzní podstaty úpadce MASO SERVIS s.r.o. v likvidaci,se sídlem v Praze - Holešovicích, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, IČO 26434431, a 2) J. H., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2014, č. j. -447, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2013, č. j. -345, zrušil rozhodčí nález rozhodce Oldřicha Gerneše vydaný dne 7. února 2008, pod sp. zn. (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a zamítl návrh žalobce na ukončení účasti vedlejšího účastníka (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci mezi sebou uzavřeli rámcovou kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo sjednání podmínek pro uzavírání jednotlivých kupních smluv. Smlouva obsahovala rozhodčí doložku sjednanou tak, že spory z rámcové kupní smlouvy budou řešeny rozhodcem, kterého bude jmenovat ta smluvní strana, která v rozhodčím řízení bude vystupovat na straně žalobce.

Soud prvního stupně zjistil, že rámcová kupní smlouva ze dne 9. února 2005, která rozhodčí doložku obsahovala, byla na základě výpovědi rámcové smlouvy zrušena výpovědí žalobce, kterou žalovaná akceptovala, resp. potvrdila přijetí této výpovědi, a to před podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení. Z toho důvodu soud dovodil, že je dán důvodný návrh žalobce na zrušení rozhodčího nálezu, když rozhodčí smlouva byla zrušena před jeho vydáním.

Nad rámec výše uvedeného vyjádřil soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2011, sp. zn. , názor, že rozhodčí doložka je neplatná, jelikož rozhodčí doložka neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení. Pouze stanovila, že bude určen jednou smluvní stranou.

K odvolání žalované a obou vedlejších účastníků řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2014, č. j. -447, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a věc v uvedeném rozsahu vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud nejprve konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá plně požadavkům (dále jen „ “). Odvolací soud shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je dílem nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a dílem nesprávný, že soud pro správné rozhodnutí ve věci neprovedl dokazování v takové šíři, která byla pro vyhodnocení věci potřebná, a že v něm soud neřešil, zda je naplněn minimálně další z důvodů, pro něž bylo navrhováno rozhodčí nález zrušit.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka není platně uzavřena. Rozhodčí doložka odpovídá požadavkům § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Je v ní stanoven způsob určení rozhodce (jednoho) tím z účastníků smlouvy, který bude stát v rozhodčím řízení na straně žalobce. Z rozhodčí smlouvy neplyne, že by měl být nějakým způsobem vybrán ze seznamu rozhodců tzv. nestálého rozhodčího soudu. Nejde proto o situaci řešenou v rozsudcích, na které se soud prvního stupně v rozhodnutí odvolal.

Závěr soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka byla zrušena, je dle názoru odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Pro závěr, že rozhodčí smlouva byla zrušena, by bylo třeba učinit závěr, kdy se výpověď rámcové smlouvy dostala do dispozice žalované. Pokud by soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka existovala v době zahájení rozhodčího řízení, pak by bylo na místě zabývat se otázkou, zda v rozhodčím řízení bylo rozhodováno o nároku, na nějž rozhodčí doložka dopadá.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Rozhodnutí dovolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech platnosti rozhodčích doložek.

Dovolatel namítá, že názor odvolacího soudu, že rozhodčí doložka odpovídá požadavkům v § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, je nesprávný. Současná judikatura Nejvyššího soudu neřeší konkrétně situaci, kdy má určit osobu rozhodce jen jeden z účastníků, řeší však obecně problematiku způsobu určení rozhodce a na projednávanou věc tak zcela jistě dopadá. Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. , judikoval, že stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Velký senát Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. února 2011, sp. zn. , dospěl k závěru, že způsob určení rozhodce jednou smluvní stranou je zjevným nastavením podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů, a že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Z okolností případu je zřejmé, že žalovaná si tímto způsobem vybrala rozhodce, který je s ní v úzkém personálním i materiálním spojení a provozuje svou soustavnou rozhodcovskou „živost“ v sídle žalované. Tyto okolnosti, které jednoznačně budí pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro které by byl jako rozhodce vyloučen, účastníkům v rozporu s ustanovením § 8 zákona o rozhodčím řízení zamlčel.

Citovaná judikatura zjevně nedopadá pouze na případy, kdy měl být rozhodce určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení, nýbrž dopadá na všechny situace, kdy má být rozhodce určen jen jednou smluvní stranou, neboť explicitně vyjadřují zákonnou zásadu transparentnosti výběru rozhodce ve smyslu předvídatelnosti a individualizace osoby rozhodce.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrzuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „ “), (srov. čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [ , , ).

Pro rozhodnutí ve věci je třeba posoudit platnost rozhodčí doložky, která byla formulována tak, že se ponechává výběr rozhodce na jedné ze smluvních stran, aniž by explicitně odkazovala na statusy a řády vydávané subjektem, který není stálým rozhodčím soudem. Této otázce se věnovalo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které položilo základ následující judikatuře Nejvyššího soudu ve věcech rozhodčího řízení. V tomto usnesení Vrchní soud v Praze přijal a odůvodnil názor, podle něhož se účastníci musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona ( ). Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny ( zákona č. 216/94 Sb.). Přitom stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada formulována v ustanovení obchodního zákoníku.

Z výše uvedeného vyplývá, že pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. Za přípustný by takový způsob ustavení rozhodce mohl být považován v případě, pokud by s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka. Jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky.

Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné ( ), jelikož způsob stanovení výběru rozhodce nezaručuje jeho nestrannost a nepodjatost v daném sporu.

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( , věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. ledna 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu