Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4156/2014

26 Cdo 4156/2014

U S N E S E N Í

MB Property Development, a.s.

J. N.

, zastoupenému Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Bělá pod Bezdězem, Masarykovo náměstí 83, o zaplacení částky 382.281,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. -188, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně („leasingová“ nájemkyně

„obchodního centra Mladá Boleslav – Retail park, tj. budovy nacházející se na pozemku parc. č. 1812/217, a pozemků č. 1812/121, 1812/122 a 1812/217, zapsaných na LV č. 3003 pro k. ú. K., obec K.“

– dále jen „Obchodní centrum“ a „Budova“) se domáhala, aby jí žalovaný (podnájemce

„nebytových prostor – obchodu, o celkové výměře podlahové plochy 57 m2, nacházejícího se v Budově“

– dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) zaplatil částku 382.281, 37 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Z toho částku 321.809, 76 Kč požadovala z titulu dlužného podnájemného z předmětných nebytových prostor za část dubna 2012 a za období od 1. května 2012 do 31. března 2013, částku 31.512,- Kč z titulu nezaplacených paušálních úhrad za totéž období a částku 28.959, 61 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % za každý (započatý) den prodlení se zaplacením dlužného podnájemného a úhrad za služby vyčíslené ke dni 18. března 2013.

Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. -158, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. prosince 2013, č. j. -188, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Při posuzování uplatněných nároků vyšly oba soudy z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně jako nájemkyně a žalovaný jako podnájemce uzavřeli dne 24. května 2010 smlouvu o podnájmu předmětných nebytových prostor na dobu určitou v trvání deseti let (dále jen „Podnájemní smlouva“), v níž si sjednali tam stanovené podnájemné, (paušální) úhrady za služby a smluvní pokutu ve výši 0,05% z dlužné částky za každý započatý den prodlení podnájemce s placením jakýchkoli plateb podle Podnájemní smlouvy. Účastníci se v Podnájemní smlouvě rovněž dohodli, že

„každá ze smluvních stran může tuto smlouvu vypovědět před skončením sjednané doby podnájmu na základě důvodů uvedených v této smlouvě či stanovených obecně závaznými právními předpisy, zejména pak v případech uvedených v , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů“

, a to v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počíná běžet od doručení

„písemného oznámení o výpovědi jejímu adresátu“

(čl. 3.3 Podnájemní smlouvy). Podnájemní smlouva obsahovala také ujednání (v čl. 3.4), že

„podnájemce nemá právo tuto smlouvu vypovědět z důvodu uvedeného v , v platném znění, tj. jestliže pozbude oprávnění ke své podnikatelské činnosti a tím ztratí způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si předmět podnájmu najal“.

Dopisem ze 7. ledna 2012, který byl žalobkyni doručen 12. ledna 2012, žalovaný Podnájemní smlouvu vypověděl (dále jen „Výpověď“), a to mimo jiné s odůvodněním, že nebytové prostory nemůže řádně užívat, neboť mu v tom brání

„pachové imise ze sousední provozovny pizzerie, které dosahují nesnesitelné úrovně“

(dále jen „uplatněný výpovědní důvod“). Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že uzavřením Podnájemní smlouvy vznikl mezi účastníky podnájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám, jenž podléhal zejména , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Podnájemní smlouvy (dále jen „ “), a v otázkách neupravených tímto zákonem též , obchodní zákoník, v tomtéž znění (dále jen „obch. zák.“), a , , ve stejném znění (dále jen „obč. zák.“, resp. „ “); účastníci totiž Podnájemní smlouvu uzavřeli jako podnikatelé v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti ( a 6 obch. zák.). Výkladem ujednání obsažených v .3 a 3.4 Podnájemní smlouvy pak soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný jimi

„nebyl omezen v použití výpovědních důvodů“

. V návaznosti na to – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 2011, sp. zn. – zdůraznil, že ani neomezují smluvní autonomii účastníků podnájemního vztahu v otázce skončení podnájmu např. výčtem určitých (přípustných) výpovědních důvodů. Nebyl-li tedy žalovaný omezen v možnosti jednostranně ukončit podnájemní vztah ani Podnájemní smlouvou, byl oprávněn jej vypovědět i

„bez uvedení výpovědního důvodu“

. Za tohoto stavu je pak Výpověď platná bez zřetele k tomu, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; proto se již jeho naplněností pro nadbytečnost nezabýval a uzavřel, že podnájemní vztah účastníků k předmětným nebytovým prostorám skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 12. dubna 2012. Žalovanému proto nevznikla povinnost poskytnout žalobkyni peněžité plnění, jehož se v dané věci domáhala. Naproti tomu odvolací soud – po zopakování dokazování přečtením čl. 3.3 a 3.4 Podnájemní smlouvy – dospěl ke skutkovému závěru, že úmyslem smluvních stran při uzavření Podnájemní smlouvy nebylo sjednat ve prospěch kterékoli z nich právo vypovědět podnájem z libovolné příčiny, tj. i bez udání důvodu, nýbrž pouze z důvodů stanovených obecně závaznými právními předpisy nebo výslovně uvedených v Podnájemní smlouvě. V návaznosti na to pak

dovodil, že

nestanoví-li ve vztahu k podnájmu nebytových prostor žádné výpovědní důvody obecně závazné právní předpisy, zejména a , mohl žalovaný předmětný podnájemní vztah jednostranně ukončit pouze z důvodů upravených v ustanovení (s výjimkou tohoto zákona), na nichž se účastníci v Podnájemní smlouvě dohodli (jiné výpovědní důvody v ní nebyly ve prospěch podnájemce sjednány), a nikoli z libovolné příčiny. Následně uzavřel, že nezabýval-li se soud prvního stupně naplněností uplatněného výpovědního důvodu, který významově odpovídá sjednanému výpovědnímu důvodu podle (nebytový prostor se stane nezpůsobilý ke smluvenému účelu užívání bez zavinění – v tomto případě – podnájemce), je jeho právní posouzení otázky skončení podnájemního vztahu Výpovědí neúplné a tudíž nesprávné. Jelikož pro zodpovězení uvedené otázky neshledal ve zjištěném skutkovém stavu dostatečný podklad, rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „ “) – zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Odvolacímu soudu předně vytkl, že nesprávně interpretoval ujednání .3 Podnájemní smlouvy, neboť jednak nezjišťoval skutečnou vůli jednajících osob

„výslechem účastníků řízení, popř. svědků, v rámci důkazního řízení“

, a jednak v rozporu s jeho textem dovodil, že podnájem nebytových prostor mohl vypovědět výlučně z důvodů uvedených v , ačkoli výčet výpovědních důvodů obsažený v citovaném ujednání byl pouze demonstrativní (neboť byl uvozen termínem „zejména“). Podle jeho mínění se tím odchýlil od právních názorů vyslovených např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 16. listopadu 1998, sp. zn. , z 31. března 2011, sp. zn. , a z 28. března 2012, sp. zn. , a dále rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. . Měl rovněž za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda obecně závazné právní předpisy stanoví důvody, ze kterých je podnájemce oprávněn vypovědět podnájemní vztah na dobu určitou, a že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla tato otázka řešena. Odvolacímu soudu lze sice přisvědčit v názoru, že takové důvody nejsou (přímo) upraveny ani , avšak neupravuje-li právní předpis určitou skutkovou podstatu, neznamená to, že takovou

„mezeru v zákoně“

nelze vyplnit analogií. Na

„určení okruhu zákonem stanovených (dovolených) výpovědních důvodů“

je proto namístě aplikovat ustanovení , které upravuje problematiku obsahem i účelem nejbližší ( obč. zák.), a takovým ustanovením je

„zřejmě na prvním místě“

§ 719 odst. 1 obč. zák., podle něhož i podnájem bytu na dobu určitou lze vypovědět bez uvedení důvodů, pokud se jeho účastníci nedohodli jinak. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil také otázku (podle něj opět dovolacím soudem dosud neřešenou), zda je podnájem nebytových prostor podřízen i tehdy, jestliže nájemci byla přenechána do užívání celá budova, v níž se nebytové prostory nacházejí. Podle jeho názoru se v takovém případě nejen nájem budovy, ale také podnájem nebytových prostor řídí výlučně ustanoveními ( a násl. obč. zák.). Podnájemní smlouva se tedy nemohla řídit , jak nesprávně uvažoval odvolací soud. Přitom toto jeho pochybení může mít vliv na výsledek celého řízení, neboť z uvedeného závěru vycházel i

„při stanovení dovolených výpovědních důvodů“

. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII – dále opět jen „ “). Dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle přípustné.

Především nelze ztratit ze zřetele, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle a 3 tak dovolatel – s přihlédnutím k charakteru použitých dovolacích námitek – uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem výkladem .3 a 3.4 Podnájemní smlouvy.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle a 3 vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , ).

V soudní praxi (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. ) není pochyb o tom, že není-li v zákoně č. výslovně omezena možnost ukončit podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou, a tuto úpravu neobsahuje ani obecná úprava v , je nutné při posuzování možností skončení podnájmu před uplynutím dohodnuté doby vycházet ze základní zásady regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno. Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu skončení nájmu nebytových prostor, kterou obsahuje Jinými slovy řečeno, účastníkům podnájemního vztahu nic nebrání v tom, aby si v podnájemní smlouvě sjednali omezení možnosti předčasného skončení podnájmu, a to např. sjednáním konkrétních důvodů, pro něž lze podnájemní vztah na dobu určitou vypovědět. Pokud si však takovéto omezení nedohodli, platí, že účastník může podnájemní vztah vypovědět, aniž by výpověď odůvodnil, neboť žádnými výpovědními důvody nebyl omezen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. ).

V posuzovaném případě se účastníci v Podnájemní smlouvě mimo jiné dohodli, že

„každá ze smluvních stran může tuto smlouvu vypovědět před skončením sjednané doby podnájmu na základě důvodů uvedených v této smlouvě či stanovených obecně závaznými právními předpisy, zejména pak v případech uvedených v , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů“

(čl. 3.3 Podnájemní smlouvy)

.

Z citovaného ujednání je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že dotčeným ujednáním účastníci sledovali přiznat právní učinek v podobě skončení podnájmu (před uplynutím dohodnuté doby) též výpovědi dané z výpovědních důvodů, které si dohodli v Podnájemní smlouvě. Jejich vůle vtělená do čl. 3.3 Podnájemní smlouvy tedy směřovala k tomu, aby smluvní strany mohly podnájemní vztah vypovědět pouze z výpovědních důvodů připuštěných buď zákonem anebo Podnájemní smlouvou. Dovětek uvozený slovem „zejména“ pak obsahoval demonstrativní výčet takovýchto (právně relevantních) výpovědních důvodů, který se vázal k oběma uvedeným kategoriím současně (k celé předchozí části .3 Podnájemní smlouvy), avšak podle své povahy náležel do kategorie důvodů výslovně sjednaných. Byť se výpovědní důvody upravené v vztahují pouze na nájem nebytových prostor (a nikoli též na podnájem), účastníkům nic nebránilo učinit z nich důvody pro jednostranné ukončení podnájemního vztahu výpovědí, čehož využili právě v uvedeném dovětku. Skutečnost, že se zmýlili v otázce existence výpovědních důvodů stanovených přímo zákonem, však nemůže nic změnit na tom, že jejich vůle vyjádřená v textu Podnájemní smlouvy nesměřovala ke sjednání oprávnění kterékoli smluvní strany předčasně ukončit podnájemní vztah výpovědí i bez udání výpovědního důvodu (tj. z libovolné příčiny). V takovém případě by se totiž stal zcela nadbytečným nejen výčet (byť demonstrativní) výpovědních důvodů uvedený v .3 Podnájemní smlouvy, ale především by ztrácelo jakýkoli smysl ujednání obsažené v .4 Podnájemní smlouvy, neboť by nemohlo podnájemci (účinně) zabránit vypovědět podnájemní vztah i v situaci, v níž mu to Podnájemní smlouva výslovně zapovídá (

„jestliže pozbude oprávnění ke své podnikatelské činnosti a tím ztratí způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si předmět podnájmu najal“

). Jestliže tedy ani neupravují žádné výpovědní důvody vztahující se k podnájemnímu poměru, mohl dovolatel předmětný podnájemní vztah vypovědět jen z důvodů sjednaných v Podnájemní smlouvě, a je v této souvislosti nerozhodné, kterým z těchto zákonů se podnájem primárně řídil. Odvolací soud se tudíž neodchýlil od shora uvedené judikatury (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), dospěl-li k závěru, že dovolatel byl oprávněn podnájem předmětných nebytových prostor předčasně ukončit pouze z důvodů uvedených v (přesněji – vzhledem k jeho postavení podnájemce – v ) (s výjimkou tohoto zákona); jiné výpovědní důvody totiž nebyly v jeho prospěch v Podnájemní smlouvě dohodnuty.

Z uvedeného vyplývá, že takto účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a ostatně dovolatel to ani nežádal). Za této situace není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2014

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu