Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3751/2012

22 Cdo 3751/2012

U S N E S E N Í

H. S.,

J. S.,

V., zastoupenému Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2012, č. j. -193, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 1.573,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Bohumila Budínského.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2009, č. j. -157, zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku parc. č. st. 180 v k. ú. V. u K. (výrok I.). Ve výroku II. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 338/14 a parc. č. 846/2 v k. ú. V. u K., rozhodl, že výlučným vlastníkem pozemků se stává žalovaný a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 19 000,- Kč. Ve výrocích III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. března 2012, č. j. -193, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že nepřiznal státu náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok II.) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o a odst. 3 , a v němž uplatňuje dovolací důvod podle Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje odmítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k pravomocnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. , a Čl. II. bod 2. , kterými se mění , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání ve smyslu by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.

V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k označenému domu s tím, že vlastníkem nemovitosti je pouze žalovaný, který před uzavřením manželství účastníků vybudoval dům do takového stavu, kdy byl jako věc již nezaměnitelně individualizován (bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno dispoziční řešení nadzemního podlaží) a veškeré další stavební práce, které byly učiněny po uzavření manželství účastníků, směřovaly pouze k jeho dokončení. Žalobkyně proto nemohla nabýt spoluvlastnické právo k domu jeho zhotovením a spoluvlastnický podíl na ni nebyl převeden ani písemnou smlouvou. Pouhý ústní příslib žalovaného nemohl založit dobrou víru žalobkyně ohledně jejího spoluvlastnického práva k domu a žalobkyně toto právo nemohla ani vydržet.

Otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu se dovolací soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470]. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008). Pokud se soudy obou stupňů při úvahách o tom, zda sporná stavba byla v době uzavření manželství účastníků již samostatnou věcí, zabývaly tím, jaký byl stupeň její rozestavěnosti, a zda již bylo patrno dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží, posoudily tuto věc v souladu s judikaturou a jejich závěrům nelze nic vytknout.

Dovolatelka namítá, že nalézací soudy nesprávně posoudily ústní dohodu účastníků o budoucím „společném vlastnictví nemovitosti“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 1008, dospěl k závěru, že „dohoda uzavřená již po vzniku stavby jako věci v právním smyslu by musela být písemná (§ 141 odst. 1 obč. zák.), jinak nemá právní účinky“. Tedy ani tvrzená ústní dohoda účastníků uzavřená ke dni vzniku jejich manželství (tedy po vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu), nemá právní účinky a nalézací soudy k ní správně nepřihlížely.

Nepřípadné jsou i námitky, podle kterých nalézací soudy nesprávně hodnotily otázku nedostatku dobré víry a následně i vydržení vlastnického práva dovolatelky k předmětné nemovitosti.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.

Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 1067).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. března 2003, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 1792, uzavřel, že pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví nemovitosti postačuje. Odvozovala-li tedy dovolatelka svou dobrou víru od ústní dohody s žalovaným, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře, že jí sporná nemovitost patří.

Námitkou, že „svědecky i listinnými důkazy bylo prokázáno, že přístavbou byla realizována samostatná bytová jednotka technicky i svým vybavením nezávislá na původní stavbě“, a soudy se proto nedostatečně zabývaly otázkou „možnosti posouzení odděleného společného vlastnictví k přístavbě k původnímu objektu“, zpochybňuje dovolatelka skutková zjištění nalézacích soudů, která byla pro jejich rozhodnutí významná. U dovolání přípustného podle však zpochybnění skutkových zjištění nepřichází do úvahy ( ).

Dovolací soud proto podle věty první a dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady za jeho zastoupení advokátem ( , , a ). , kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, a je představována odměnou ve výši 1.000,- Kč, stanovenou podle , , , , dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle , včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 1.573,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z , a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 17. prosince 2014

Mgr. David Havlík předseda senátu