Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4068/2014

26 Cdo 4068/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ V. Č. a b/ P. Č., obou P., zastoupených Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Nádražní 2744/14, proti žalovaným 1/ Ing. J. M., 2/ J. M. a 3/ Ing. arch. J. M., všem P., zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytu a o vzájemném návrhu žalovaných na určení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. dubna 2014, č. j. -372, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) usnesením ze dne 8. ledna 2014, č. j. -355, uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 421.119,- Kč k rukám jejich advokáta (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 238.854,- Kč k rukám jejich advokáta (výrok II.).

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 2. dubna 2014, č. j. -372, citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dovolatelé) dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací – s přihlédnutím k celému obsahu dovolání – zdůrazňuje, že v dovolání schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. / – dále jen „ “). Přitom tuto vadu včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili ( ). Dovolání tudíž trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž z 29. srpna 2013, sp. zn. , a z 30. října 2013, sp. zn. nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. , a ze 17. dubna 2014, sp. zn. ).

V úvodu dovolání sice mimo jiné ohlásili, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již nespecifikovali, od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení těchto otázek odchyluje. Jejich žádost (vztahující se snad rovněž k přípustnosti dovolání), aby odvolacím soudem vyřešená procesní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, pak významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. , a z 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatelé usuzovali na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom případ zmíněný pod bodem 4/ míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v rozhodnutí napadeném dovoláním, jak se snad mylně domnívali dovolatelé. Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem ( ), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Vzhledem k dalším dovolacím námitkám nelze rovněž přehlédnout, že vady řízení a nedostatky při zjišťování skutkového stavu nejsou podle současné právní úpravy způsobilými dovolacími důvody (viz a contrario).

Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolání je vadným podáním, a proto musí být odmítnuto ( ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2014

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu