Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3946/2014

26

Cdo 3946/2014

ROZSUDEK

a/ Ing. L. H.

a

b/ Ing. V. H.

, obou bytem v Praze 6, Velvarská 1648/15, zastoupených Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3–Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalovanému

V. H.

, bytem v Praze 6, Velvarská 1648/15, zastoupenému JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní 365/43, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. -74, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč k rukám Mgr. Luďka Šatalíka, advokáta se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. -23, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou žalobcům předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku

„bytovou jednotku č.1188/9 o velikosti 3+1 o celkové podlahové ploše 75 m2, jež se nachází v 5. nadzemním podlaží obytného domu č. p. Praze 6“

(dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „bytová jednotka“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. -74, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaný je povinen bytovou jednotku vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do třiceti dnů po zajištění přístřeší; jinak ho v tomto výroku (ve výroku o vyklizení) potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (dále jen „nákladový výrok“).

Soudy obou stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu. Žalobci mají ve společném jmění manželů předmětnou bytovou jednotku. Ve věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 6 byla žalovanému rozsudkem tohoto soudu ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze uložena (pravomocně ke dni 17. února 2010) povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni Ing. L. H. do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. o velikosti 3+1 sestávající ze tří pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství a nacházející se vpravo od schodiště ve třetím nadzemním podlaží domu čp. v Praze 6,“ (dále jen „byt V.). Jelikož žalovaný byt V. dobrovolně nevyklidil, podala žalobkyně Ing. L. H. návrh na exekuci a soudní exekutor vydal dne 1. března 2012 exekuční příkaz na jeho vyklizení z bytu V. do předmětné bytové jednotky jako bytu náhradního. Dne 23. března 2012 byl pak žalovaný přestěhován do předmětné bytové jednotky (jako bytu náhradního) a téhož dne podepsal předávací protokol obsahující rovněž stav měřidel. Následně žalobci zaslali žalovanému ohledně předmětné bytové jednotky návrh nájemní smlouvy, jejíž znění bylo zcela v souladu s rozhodnutím v exekuční věci vedené pod sp. zn. , avšak on tento návrh neakceptoval. Žalovaný po dobu, co užívá bytovou jednotku k bydlení, neposkytuje za její užívání žalobcům žádnou úhradu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný užívá bytovou jednotku (ve spoluvlastnictví žalobců) bez právního důvodu ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013

­– dále jen „obč. zák.“), neboť není jejím vlastníkem a v důsledku absence nájemní smlouvy ani jejím nájemcem. Za této situace žalobě vyhověly, přičemž odvolací soud – z důvodů uvedených ve svém rozsudku – vázal vyklizení žalovaného na zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „“). Ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že „otázka nákladů řízení se odvíjí od I. výroku, jehož správnost … napadá a která je na něm závislá“. Jinak se jeho dovolací námitky upínají k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku. Především zpochybnil správnost právního názoru, že předmětnou bytovou jednotku užívá bez právního důvodu. V této souvislosti namítl, že zajištění náhradního bytu v sobě zahrnuje nejen faktické zajištění jiného bytu, nýbrž – z důvodů vylíčených v dovolání – i zajištění právního titulu k takovému bytu. Konstatoval, že má-li mít zajištění náhradního bytu smysl, musí to být nutně spjato i „s určitým právním uspořádáním“. Za této situace nelze ani v případě absence nájemní smlouvy uvažovat o užívání bytu bez právního důvodu; podle dovolatele jde o „nepojmenovanou smlouvu s užívacím právem k bytu, která se svojí povahou blíží smlouvě o nájmu bytu“. To vše i s přihlédnutím k tomu, že žalobci mu zajistili náhradní byt ve svém dalším bytě a sami ho do tohoto bytu přestěhovali. Právním titulem pro užívání takto zajištěného bytu je však v daném případě rovněž souhlas žalobců. Dovolatel zastává rovněž názor, že z důvodů obšírně specifikovaných v dovolání měla být žaloba zamítnuta také pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy ( obč. zák.). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobci ve vyjádření k dovolání především namítli, že dovolatel nezdůvodnil, z jakého důvodu by mělo být dovolání přípustné; dále vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013

– dále opět jen „“ (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle není-li stanoveno jinak (pro daný případ jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a v němž je řešena otázka hmotného práva (otázka právního důvodu užívání bytu, do něhož byl povinný /dovolatel/ vyklizen ve vykonávacím řízení vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto pro řešení této otázky přípustné podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady dovolatel neuplatnil a z obsahu spisu nebyly zjištěny.

Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. ledna 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny , .

V rozsudku ze dne 6. dubna 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky – s odkazem na ustanovení § 489 obč. zák. – formuloval a odůvodnil právní názor, že převezme-li povinný při výkonu rozhodnutí náhradní byt, vznikne mu právo k této bytové náhradě, a to právo „sui generis“, na jehož základě může v souladu s rozhodnutím soudu náhradní byt užívat. Ze skutečnosti, že samotným provedením výkonu rozhodnutí vzniklo povinnému určité právo k bytové náhradě, ostatně vychází i ustanovení , jež stanoví podmínky, za nichž toto právo zanikne (srov. obdobně Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 693). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při nedostatku výslovné právní úpravy se na vztah, jehož předmětem je užívání náhradního bytu (založený rozhodnutím soudu ve vykonávacím řízení), použijí přiměřeně ustanovení o nájmu bytu ( a násl.) upravující smluvní vztah, který je svým obsahem a účelem nejbližší ( obč. zák.). Půjde však jen o podpůrné (přiměřené) použití této úpravy, tj. s přihlédnutím ke specifikům závazku vznikajícího z rozhodnutí soudu ve výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady ve srovnání se závazky vznikajícími ze smluv o nájmu. S ohledem na přiměřené použití ustanovení o nájmu bytu je i u práva povinného užívat náhradní byt jeho pojmovým znakem dočasnost. Právo užívat náhradní byt nevzniká povinnému natrvalo, povinný (stejně jako nájemce) musí počítat s tím, že jeho užívací právo skončí (byť v případě, že byl do užívání /nájmu/ poskytnut na dobu neurčitou, nemusí být při jeho vzniku zřejmé, kdy se tak stane); tomu odpovídají i jeho práva a povinnosti. Právo povinného užívat náhradní byt může zaniknout např. tím, že po provedení výkonu rozhodnutí povinný s pronajímatelem uzavře nájemní smlouvu; v tomto případě se jejich další vztahy budou již zcela řídit úpravou nájmu bytu ( a násl. obč. zák.). Práva k bytové náhradě zaniknou povinnému i v případě, kdy odmítne bytovou náhradu převzít a bez vážných důvodů ji nezačne užívat do šesti měsíců, k jejich zániku dojde uplynutím této lhůty ( ). Právo užívat zajištěný náhradní byt umožňuje povinnému byt užívat v souladu s rozhodnutím soudu i v případě, že mu pronajímatel po výkonu rozhodnutí již žádnou součinnost neposkytne a zmaří uzavření nájemní smlouvy.

Aby však povinnému zůstalo toto právo zachováno, musí plnit své povinnosti, jež jsou srovnatelné s povinnostmi nájemce. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. dubna 2004, sp. zn. , z 28. července 2010, sp. zn. a z 24. listopadu 2010, sp. zn. ) je dlouhodobě ustálena v názoru, že jednou ze základních povinností nájemce bytu je placení nájemného; jinak tomu – v případě úplatného vztahu nájmu bytu (§ 685 odst. 1 obč. zák.) – ani být nemůže. Je nepochybné (a nanejvýš logické), že takovouto povinnost má rovněž osoba užívající zajištěný náhradní byt, byť zde jde o úhradu za užívání bytu ve výši nájemného. Jestliže porušování povinnosti platit nájemné je ve vztahu k nájemci bytu postižitelné výpovědí z nájmu (§ 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.), mající za následek skončení nájemního poměru k bytu, pak tím spíše musí být postižitelné ve vztahu k osobě, která takové povinnosti porušuje při užívání náhradního bytu na základě rozhodnutí soudu ve vykonávacím řízení (tedy ve vztahu, který je pouze srovnatelný s nájemním vztahem k bytu /jinak řečeno dá se mu pouze připodobnit/), avšak zde bez dalšího se sankcí v podobě zániku tohoto práva. Jestliže tedy osoba užívající náhradní byt na základě rozhodnutí soudu ve vykonávacím řízení dlouhodobě neplní povinnost platit úhradu za užívání bytu (jak je tomu podle nezpochybnitelných skutkových zjištění u dovolatele), resp. ji v průběhu takto založeného vztahu přestane plnit, pak její právo k tomuto bytu zaniká a vlastník bytu se může domáhat jejího vyklizení (§ 126 obč. zák.).

V posuzovaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nezpochybnitelně zjistil, že dovolatel žalobcům za užívání předmětné bytové jednotky od počátku nic neplatí. Porušuje-li tedy dlouhodobě svou základní povinnost, pak mu jeho právo k náhradnímu bytu zaniklo. Protože bytovou jednotku nevyklidil a nepředal žalobcům, domáhají se důvodně ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Byť tedy odvolací soud nesprávně posoudil otázku právního důvodu užívání náhradního bytu po provedení výkonu rozhodnutí, je jeho rozhodnutí v tomto ohledu v konečném důsledku věcně správné.

Následně dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné podle pro řešení právní otázky, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Přesto však dovolatel pro účely tohoto právního posouzení uplatnil rovněž nepřípustný dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokoušel zpochybnit zjištěný skutkový stav a současně zde nepřípustně uplatnil skutkové novoty. Navíc – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – vyřešil odvolací soud uvedenou otázku v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. Přitom při posouzení věci podle obč. zák. vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatele, nýbrž i na straně žalobců, a jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená. V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. ).

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává „proti oběma výrokům“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatel nikterak nebrojil, nýbrž ho – jak sám přiznává v dovolání – napadl ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu podle a 3 Kromě toho však nelze ani opomenout, že tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím

50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení , neboť to výslovně vylučuje ustanovení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , a ze dne 26. září 2013, sen. zn. , uveřejněná pod č. 80/2013 a 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z pohledu právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí v konečném důsledku správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání rozsudkem ( ) zamítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.400,- Kč ( ve spojení s bodem 4 a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. listopadu 2014

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu