Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2368/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Hadyna - International, spol. s r.o., IČ: 483 98 993, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Kravařská 571/2, zastoupena Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalovaným: 1) M. V., IČ: 718 95 965, s místem podnikání v Ostravě 1, Poděbradova 3055/61a, zastoupen JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, 2) Mgr. J. F., IČ: 662 20 670, s místem podnikání v Ostravě, Sládkova 20, a 3) Ostravské realitní centrum s.r.o., IČ: 278 50 510, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dlouhá 185/5, zastoupeno Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o zaplacení částek 500.000,- Kč a 105.000,- Kč spolu s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2013, č. j. -173, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826,- Kč k rukám JUDr. Jana Hudečka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ad 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám Mgr. Karla Klimeše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými ad 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012, č. j. -119, ve výrocích o věci samé, jimiž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném 1) zaplacení částky 500.000,- Kč (výrok I) a po žalovaných 2) a 3) částky 105.000,- Kč (výrok II), vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, spatřujíc přípustnost dovolání podle ) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; z ní dovolatelka konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 31. května 2004) sp. zn. .

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů částku 500.000,- Kč (jíž si nárokuje k vrácení) zaplatila žalobkyně žalovanému ad 1) jako „rezervační poplatek“ (zálohu) na základě těmito účastníky uzavřené smlouvy o rezervaci nemovitostí ze dne 20. 6. 2008 (coby nepojmenované smlouvy; § 269 obch. zák.), s tím, že tato částka měla být – dle smluvního ujednání účastníků – započtena na úhradu kupní ceny ze smlouvy, jíž žalobce (jako kupující) následně uzavřel s prodávajícími nemovitostí. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1) k vrácení zaplacené zálohy – došlo-li následně ke zrušení smlouvy mezi žalobcem (kupujícím) a prodávajícími, jež mají vzájemnou restituční povinnost dle § 457 obč. zák. – je v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. , uveřejněný – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Dovolatelkou předestřená otázka, „zda může být třetí osoba vázána ze smlouvy, kterou nejenže neuzavřela, ale vůbec o ní nevěděla“ relevantní není, napadené rozhodnutí na jejím řešení nejenže nezávisí, ale takto závěr odvolacího soud formulován ani není. Na posuzovanou věc tudíž nedopadají ani závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v dovolatekou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. , v němž byl řešen případ, kdy „smlouva o rezervaci“ ukládala povinnosti k uzavření kupní smlouvy osobě třetí (a z tohoto důvodu byla kvalifikována jako neplatná) a porušení této povinnosti bylo sankcionováno smluvní pokutou, jejíž výše korespondovala výši zájemcem již dříve složené „jistiny“. O takovou situaci v dané věci zřetelně nejde.

Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 2) – jde-li o dovolatelkou nárokovanou částku 105.000,- Kč – opírá odvolací soud o zjištění, že tento účastník byl toliko stranami určeným místem plnění (jež následně předal prodávajícím, resp. žalovanému 3/ coby zprostředkovateli), čímž v jeho majetkové sféře ke zvýšení aktiv (a tedy ani ke vzniku bezdůvodného obohacení) nedošlo. V této souvislosti dovolatelkou položená otázka, „zda peníze v advokátní úschově jsou individuálně určenou věcí (či nikoliv)“ pak postrádá smysl a na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí.

Ovšemže ani závěr, že „zprostředkovateli vzniká nárok na provizi i v případě, že žádnou zprostředkovatelskou činnost nevyvinul“ (vůči němuž se dovolatelka vymezuje a jehož prostřednictvím usuzuje na přípustnosti dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu), odvolací soud nečinní, vychází-li z toho, že k dovršení kontraktačního procesu a k následnému uzavření smlouvy došlo i v důsledku činnosti žalovaného 3) coby zprostředkovatele, jenž uzavřel s žalobkyní smlouvu o zprostředkování (k povaze činnosti zprostředkovatele a jeho nároku na provizi srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. ).

Se závěry odvolacího soudu se pak míjí i kritika dovolatelky vztahující se k posouzení platnosti smlouvy o zprostředkování pro (tvrzený) rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), které odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – staví na závěru o částečné neplatnosti (v dané věci) obsahově oddělitelného ujednání (k této otázce srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. ), v situaci, kdy zprostředkovateli posléze reálně poskytnutá provize v poměru k jím vykonané činnosti (i se zřetelem k hodnotě předmětu následně uzavřené kupní smlouvy) nepřiměřenou není. Uvedený závěr dovolatelka (jež svou argumentaci stále upíná k závěrům soudu prvního stupně, v této otázce odvolacím soudem revidovaným) dovoláním nenapadá.

Není-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzované věci, neboť – z pohledu důvodu vymezeného v dovolání – žádné z hledisek uvedených v naplněno není), jsou nezávažné další námitky dovolatelky, jimiž kritizuje postup soudů nižších stupňů v řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud totiž přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ).

Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, pak zásadně tíží povinnost k náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům dovolacího řízení (srov. věty první, , část věty před středníkem a ). Zatímco žalovanému ad 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly, k nákladům žalovaného 1) patří odměna advokáta ve výši 10.300,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 500.000,- Kč – srov. , a , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300,- Kč ( advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 2.226,- Kč ( ). Náklady žalovaného 3) – jenž rovněž podal prostřednictvím advokáta vyjádření k dovolání

– se pak sestávají z odměny advokáta ve výši 5.300,- Kč (dle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 105.000,- Kč; § 7 bod 5 advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 1.176,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu