Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2812/2014

28 Cdo 2812/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným: 1) PhDr. J. Ř., zast. Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 4, 2) F. R., a 3) T. R., oba zast. Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 23, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2014, č. j. -195, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. října 2013, č. j. -147, v napadeném výroku I o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1488/3 (ostatní plocha, o výměře 359 m2) v katastrálním území V.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, stran jehož přípustnosti odcitoval ustanovení ), a jako důvod dovolaní – při rekapitulaci skutkových a právních závěrů soudů nižších stupňů – uplatnil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ).

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení věty první , neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). A konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; věty první ) dovolatel v posuzovaném případě evidentně nedostál. Pouhý odkaz na ustanovení či jeho citace – jak výše uvedeno – řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není.

Nad rámec uvedeného sluší se snad k argumentaci dovolatele uvést, že jím zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o užívání (celého) předmětného pozemku žalovaným ad 1) je zde závěrem skutkovým, jenž nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem, a že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068). K otázce „ztráty“ vlastnického práva obce lze též poukázat na aktuální judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. ), jež se sice staví negativně k možnosti vydržení vlastnického práva státem, v situaci, kdy obec otálí se splněním povinnosti uložené jí , avšak současně připomíná, že „uplynutí doby delší jak deset let od účinnosti zákona není bez významu ve vztahu k dobré víře dalších nabyvatelů nemovitostí, na které bylo vlastnictví k nemovitostem dotčeným zákonem převedeno státem či následně dalšími subjekty po uplynutí lhůty, v níž obec měla učinit příslušný návrh na zápis do katastru nemovitostí“.

Žalobce, jehož dovolání bylo z výše uvedených důvodů odmítnuto, je pak povinen nahradit žalovanému ad 1) coby dalšímu účastníku dovolacího řízení účelně vynaložené náklady v tomto řízení (srov. věty první, , části věty před středníkem a 146 odst. 3 ), k nimž patří odměna advokátky zastupující žalovaného 1) ve výši 2.500,- Kč (srov. , , a , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů) a náhrada hotových výdajů advokátky určená paušální částkou 300,- Kč ( advokátního tarifu), tj. celkem 2.800,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu