Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2729/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2017 č. j. -36 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016 č. j. -422, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1) Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnosti dle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se jí domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " ").

2) Dle přesvědčení stěžovatele byl nespravedlivě uznán vinným přečinem zpronevěry podle , 2, 3 , aniž by byly naplněny zákonné podmínky. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího nemají oporu v provedeném dokazování, neboť skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Důkazní návrhy stěžovatele na provedení dokazování (doklady o jemu vyplacené mzdě, revizní znalecký posudek k posudku Ing. Zdeňka Sklenáře, výpis z osobní karty řidiče, internetový článek "Řidič ovládal tachograf tajnou kombinací pedálů" a znalecký posudek z oboru doprava) soudy bez dalšího odmítly, přestože mohly zásadním způsobem vést k vyvinění stěžovatele. Stěžovatel zdůraznil, že bylo běžnou praxí ve firmě, že si řidiči tankovali do svých osobních vozidel, a docházelo k tomu se svolením zaměstnavatele, proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu krádeže ani zpronevěry. Z provedeného dokazování totiž zejména vyplynuly rozpory ve výpovědích svědků Krejčího a Hofmanna, ale soud je hodnotil nepřípustně selektivně a uvěřil jen části výpovědi svědka a další nikoli.

3) Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, neboť soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

4) Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že dle jejího písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5) Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 10. 2016 č. j. -397 uznán vinným přečinem zpronevěry podle , 2, 3 . Předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 č. j. -422, který k odvolání obviněného, podanému proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Berouně při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody ve výši 270 000 Kč, zrušil výrok o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest stejného druhu a výměry jako soud prvního stupně (trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením jeho výkonu do věznice s dozorem), avšak jako trest souhrnný podle , a to za uvedený přečin a dále za dva přečiny zanedbání povinné výživy podle , přičemž současně rozhodl o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. a výroků navazujících. Stěžovatel napadá i následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. -36, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

6) Obviněný stěžovatel se přečinu zpronevěry podle , 2, 3 dopustil v podstatě tím, že v době od 1. 8. 2015 do 10. 11. 2015 jako řidič uvedené firmy načerpal za použití svěřené karty CCS a tankovacího čipu navíc nejméně 11 324,03 litrů motorové nafty v hodnotě 321 036 Kč, které nepoužil pro provoz svěřeného nákladního vozidla, ale ponechal si je pro svou potřebu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. odsouzen za trestný čin zpronevěry podle , 3 k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.

7) Ústavní stížností stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení ze dne 16. 4. 2014

sp. zn.

). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i § 125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41), usnesení ze dne 6. 11. 2012

sp. zn.

, usnesení ze dne 29. 4. 2014

sp. zn.

a další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz].

8) Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). V tomto směru soud I. stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá § 125 trestního řádu, kdy soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly.

9) Ústavní soud konstatuje, že rozhodující soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného i s jeho návrhy na doplnění dokazování. Jestliže v ústavní stížnosti i dovolání obviněný tuto obhajobu a tyto návrhy opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména odvolací soud se na str. 5-8 napadeného rozsudku přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného a v souvislosti s tím i s jeho důkazními návrhy. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky jsou ve své podstatě založeny na snaze zpochybnit jednotlivé usvědčující důkazy vytržené z jejich kontextu, ovšem právě souhrn všech ostatních důkazů při jejich zhodnocení ve vzájemných souvislostech stěžovatele z trestného jednání zcela spolehlivě usvědčují.

10) Nejvyšší soud se pak s námitkami stěžovatele nad rámec závěru, že se se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, vypořádal. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dle § 265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

11) Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), usnesení ze dne 26. 3. 2015

sp. zn.

a mnohá další].

12) Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení provedených důkazů, skutkových závěrů a právní kvalifikace. Obecné soudy hodnotily celou řadu důkazů (např. výpověď stěžovatele, výpovědi svědků, odborná vyjádření atd.) a podřazením jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle , 2, 3 nevybočily z limitů vymezených a trestním řádem.

13) Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14) Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu