Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 781/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. -222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 č. j. -190 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 2016 č. j. -139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných a a 4 d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se po žalovaném (Hlavní město Praha) domáhal zaplacení částky 1 983 681 899 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž se zaměřuje zejména na polemiku s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel pouze bez bližšího rozvedení uvádí, že jasně a srozumitelně předpoklady přípustnosti vylíčil. Dále konstatuje, že důvod dovolání je dán, pokud rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž skutkový stav musí být při rozhodování o dovolání hodnocen z toho hlediska, zda věc byla správně právně posouzena, tj. zda byla kvalifikována v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stěžovatel poznamenává, že judikatura Ústavního soudu rozšířila výklad y, čímž stanovila rámec a měřítko pro výklad dovolacích důvodů. Stěžovatel vyjadřuje naději, že Ústavní soud "nepoužije svoji obecnou floskuli", podle níž není součástí soustavy obecných soudů, a na svou funkci ochránce práv nerezignuje.

Dne 28. 7. 2017 zaslal stěžovatel "reakci na vyjádření hl. m. Prahy". V ní se opět zabýval vesměs právním posouzením sporu mezi ním a žalovaným. Dodal zároveň, že po vydání rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. byl nucen zvažovat, jaký právní prostředek měl použít, přičemž vyšel ze závazné judikatury Ústavního soudu rozšiřující výklad y, který v ní byl vyložen i jako měřítko pro výklad dovolacích důvodů Nejvyšším soudem.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Dne 28. 11. 2017 přijalo plénum Ústavního soudu pod sp. zn. stanovisko, dle kterého jestliže dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením d. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . II. senát Ústavního soudu je tímto právním názorem vázán.

V ústavní stížnosti se stěžovatel ve vztahu k otázce vymezení přípustnosti omezuje na konstatování, že jasně a srozumitelně předpoklady přípustnosti vylíčil. Toto konstatování přitom v podstatě ani nelze považovat za ústavněprávní polemiku s názorem Nejvyššího soudu. Stěžovatel nekonkretizuje, jak, resp. v jaké části podmínky přípustnosti vymezil, a závěry Nejvyššího soudu tak relevantním způsobem nevyvrací. Z vyžádaného spisového materiálu přitom Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v jedné části dovolání pouze obecně konstatuje, za jakých podmínek je dovolání přípustné (kdy bez jejich vztažení na konkrétní případ cituje tři ze čtyř předvídaných podmínek), v jiné části pak jednu z těchto podmínek opakuje a uvádí, že věc byla posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, ovšem žádnou takovou neuvádí, jak je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz výše) vyžadováno.

V tomto ohledu není relevantní ani ta část ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel (opět však velmi stručně) zabývá otázkou dovolacích důvodů. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je totiž odlišný od požadavku uvedení dovolacího důvodu ( a 3 ). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací ( ). Vymezení podmínek přípustnosti je odlišným zákonným požadavkem pro obsah dovolání a ze splnění jednoho požadavku nelze dovozovat splnění požadavku jiného.

Pokud jde o reakci stěžovatele na vyjádření Hlavního města Prahy, Ústavní soud předně poznamenává, že žádné vyjádření uvedeného účastníka ve věci ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

neeviduje (stěžovatel v současné době vede před Ústavním soudem další dvě řízení, a to pod

sp. zn.

a

; ani k těmto ústavním stížnostem žádné vyjádření Hlavního města Prahy zasláno nebylo). Poukazuje-li nicméně stěžovatel v této "reakci" na y a jeho interpretaci Ústavním soudem, je nutno poznamenat, že daný výklad vede pouze k tomu, že řádným způsobem uplatněné ústavněprávní námitky mají být Nejvyšším soudem posouzeny (pakliže to zákon umožňuje). Z logiky věci však nemůže vést k tomu, že by dovolatelé své námitky nemuseli uplatnit způsobem, který zákon vyžaduje, či že by snad nemuseli plnit jiné zákonné požadavky (např. lhůtu k podání dovolání, právní zastoupení atd.).

Tím, že stěžovatel nepodal řádné dovolání, nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ; odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu ). Ústavní stížnost je tedy v části mířící proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nepřípustná.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Ludvík David v. r.

předseda senátu