Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1551/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jitka P. (jedná se o pseudonym), nyní ve výkon trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Zlatnická 1582/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, č. j. -30, a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. -274, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. června 2016, č. j. -258, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), požaduje stěžovatelka zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces.

Trestním příkazem ze dne 25. února 2016, č. j. -222, shledal Okresní soud v Příbrami stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu ohrožení výchovy mládeže podle , b) a c), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákona, přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle , ve znění účinném do 31. května 2015, přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle , přečinu ohrožování výchovy dítěte podle a d), odst. 3 písm. a), b) a c) a odsoudil ji k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 40 měsíců s dohledem. Poškozená nezletilá byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Trestní příkaz napadl odporem státní zástupce; následně byla stěžovatelka shora citovaným rozsudkem okresního soudu shledána vinnou ze spáchání trestného činu ohrožení výchovy mládeže podle , b) a c), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákona, a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle , ve znění účinném do 31. května 2015, přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle , přečinu ohrožování výchovy dítěte podle a d), odst. 3 písm. a), b) a c) , a za to odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 60 měsíců s dohledem. Poškozená nezletilá byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově stěžovatelku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky do věznice s dozorem. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že byla odsouzena pro jednání směřující proti vlastním dcerám, a proto považuje za klíčový důkaz jejich výpověď. Jejich výslech však nebyl proveden, byl tak opomenut důkaz a tím porušeno právo na spravedlivý proces. Dále popisuje stěžovatelka, že se trestné činnosti dopouštěla pod vlivem manžela, z něhož měla strach, její vůle tedy nebyla svobodná a její jednání nemůže být trestným činem, dopouštěla-li se jej pod pohrůžkou násilí - ani tuto okolnost soudy nevzaly v úvahu. Podle stěžovatelky byl postup Nejvyššího soudu formalistický - nezohlednil souvislosti věci a skutečnost, že odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest byl odvozen od závěrů o její vině. Závěrem odkázala na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. či Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a navrhla, aby Ústavní soud zrušil buď všechna napadená rozhodnutí, nebo alespoň usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a ve zbytku zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. , z něhož se podává, že stěžovatelka se nedala v řízení před soudem prvního stupně zastupovat - důvod pro povinné zastoupení zde nebyl. Po vynesení rozsudku okresního soudu se stěžovatelka vzdala práva na odvolání (č. l. 255); rozsudek napadl odvoláním státní zástupce (č. l. 267, 268), přesvědčený, že uložený trest neodpovídá závažnosti jednání ani přístupu stěžovatelky k věci. Poté, co krajský soud změnil trest na nepodmíněný, podala stěžovatelka, nyní již právně zastoupena, dovolání (č. l. 297 - 302) založené na tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]; argumentace užitá v dovolání je shodná s argumentací v ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že odvolací soud projednával pouze odvolání státního zástupce do výroku o trestu, a přezkoumával tedy oddělitelný výrok, jeho zákonnost, odůvodněnost i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání povinen přezkoumat jiné výroky (§ 254 trestního řádu). Stěžovatelka tedy mohla podat dovolání jen do výroku o trestu; vzhledem k tomu, že brojila výhradně proti výroku o vině, Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatelka tak neučinila, neboť nepodala odvolání (vzdala se práva jej podat) a své dovolání směřovala proti výroku, který nebyl předmětem odvolacího řízení. Proto je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně nepřípustná.

Nejvyššímu soudu stěžovatelka vyčítá přílišný formalismus, neboť výrok o trestu jednoznačně vyplývá z výroku o vině. K tomu je na místě poukázat, což učinil i Nejvyšší soud, například na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, podle kterého může dovolatel "...dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat". Stanovil-li zákonodárce taxativně dovolací důvody (§ 256b trestního řádu), nemůže Nejvyšší soud porušit dispoziční zásadu a prověřovat, co nebylo v dovolání napadeno. Brojí-li stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu, který v souladu se zákonem a uvedenou zásadou neshledal přípustnost dovolání, je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení a odst. 2 písm. a) proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh nepřípustný i zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu