Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2213/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindry Zelené, zastoupené Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 91, Havlíčkův Brod, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi č. j. -23 ze dne 27. června 2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. -38 ze dne 29. září 2016 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. -109 ze dne 26. dubna 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 17. 7. 2017 napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a právo na rovnost všech účastníků ve smyslu y.

2. Okresní soud v Chrudimi (dále "okresní soud") zamítnul návrh stěžovatelky ze dne 22. 6. 2016 na zastavení exekuce sp. zn. , neboť neshledal důvod k zastavení exekuce. Stěžovatelka uvedla jako důvod k zastavení exekuce skutečnost, že oprávněná v exekučním řízení uplatnila svou pohledávku v plné výši v insolvenčním řízení proti solidárnímu dlužníku stěžovatelky. Okresní soud uvedl, že důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nemůže být skutečnost, že oprávněná vymáhá pohledávku vůči spoludlužníkovi stěžovatelky, pokud pohledávka dosud nezanikla. Soud může zastavit výkon rozhodnutí pouze z některého z důvodů uvedeného v Okresní soud uvedl, že exekuční titul ukládá povinnost úhrady pohledávky jak stěžovatelce, tak jejímu spoludlužníku; skutečnost, že oprávněná svou pohledávku uplatnila v insolvenčním řízení proti solidárnímu spoludlužníku stěžovatelky nic nemění na tom, že tuto povinnosti k úhradě pohledávky má stále i stěžovatelka. Krajský soud v Hradci Králové se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho usnesení potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítnul s tím, že stěžovatelka nevymezila dovolací důvod v souladu s , neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu a k tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvedla, jaká tato rozhodovací praxe je.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že její dovolání nemá vadu spočívající v neuvedení, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání, neboť toto dle ní vyplývá z textu dovolání. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, když odhlédly od skutečnosti, že pohledávka byla v plné výši přihlášena do insolvenčního řízení solidárního dlužníka, kde byla rovněž zajištěna a bude v rámci oddlužení přinejmenším zčásti uspokojena. Dle stěžovatelky s ohledem na skutečnost, že neustále dochází k poměrnému uspokojování oprávněné ze strany druhého solidárního dlužníka formou plnění splátkového kalendáře, měly obecné soudy rozhodnout přinejmenším o částečném zastavení exekuce na osobu stěžovatelky.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti konstatuje, že z hlediska stěžovatelky coby solidárního dlužníka úpadce i samotná zákonná úprava oddlužení zakládá zásah do jeho základního práva na rovnost všech účastníků v řízení ve smyslu y. Solidární dlužník nemá žádnou možnost domoci se, byť i jen částečné úhrady svého nároku vůči úpadci za ta plnění, která uhradí věřiteli ze solidárního závazku po lhůtě pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Stěžovatelka coby solidárně zavázaný dlužník se tak bez své viny ocitá v situaci, kdy se nemůže domoci žádným způsobem náhrady nároku, který jí vznikne vůči druhému solidárně zavázanému dlužníku.

5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště paku. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d)y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem či aplikací pramene práva. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz např. nálezy

sp. zn.

ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421),

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57),

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) nebo

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí obecných soudů nevykazují prvky svévole ani jiné pochybení, které by zakládalo kasační zásah Ústavního soudu.

7. K námitce stěžovatelky, že je v tomto případě porušena rovnost účastníků řízení, a není jí nijak umožněno domoci svého nároku po úpadci, Ústavní soud konstatuje, že tuto námitka nemůže připustit už proto, že nebyla uplatněna v řízení před obecnými soudy, přičemž z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud nemůže přezkoumávat argumenty, neuplatněné před obecnými soudy. Nadto k tomu Ústavní soud poznamenává, že dle , se může spoludlužník, který uhradil pohledávku za dlužníka v insolvenci, v rozsahu, ve kterém pohledávku uspokojil, resp. v rozsahu podílu dlužníka na dluhu, domáhat této pohledávky v rámci insolvenčního řízení, přičemž pro jeho vstup do řízení se uplatní pravidla dle . Jelikož tedy soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku a námitky stěžovatelky se týkají toliko výkladu podústavního práva či obsahují nepřípustná nova, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných základních práv.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu