Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3108/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. D., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Danihelkou, advokátem se sídlem Rašínovo nábřeží 2000/78, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2017, č. j. -24, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, č. j. -272, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, č. j. -195, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen " ") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle , 2 d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, současně byla stěžovateli podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost nahradit škodu poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně. Vytýkaného trestného jednání se stěžovatel dopustil tím (zkráceně), že bez zjevného důvodu a neočekávaně udeřil poškozeného pivním půllitrem přinejmenším jednou do temene nebo levé části hlavy, následkem toho spadl poškozený na zem, čímž mu stěžovatel způsobil mnohočetná poranění vč. krvácení pod měkkou i tvrdou mozkovou plenu a zlomeniny levé spánkové kosti. Stěžovatel svým jednáním způsobil poškozenému vážné zranění, kterým byla ohrožena funkce pro život důležitého orgánu - mozku. V důsledku těchto zranění byl poškozený po dobu několika dní hospitalizován. V obvyklém způsobu života byl poškozený omezen po dobu 2-3 týdnů a jen shodou okolností neměl útok závažnější dopady na jeho zdraví.

3. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. usnesením napadený rozsudek městského soudu potvrdil a odvolání stěžovatele podle ustanovení tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

5. Stěžovatel se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Podstatou ústavní stížnosti je namítaný extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došly obecné soudy. Namítá, že přestože byla v nalézacím řízení vyslechnuta celá řada svědků, přímými svědky jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen, byli svědci, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatele a potvrdili tak jeho výpověď; jeden ze svědků se dokonce k vytýkanému jednání sám přiznal. Městský soud však tyto svědecké výpovědi odmítl jako nevěrohodné a účelové, naopak za věrohodnou uznal výpověď poškozeného, který vypovídal proti stěžovateli. S tímto hodnocením důkazů se později ztotožnil i odvolací soud. Další konkrétní námitky stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí a ani ve vztahu k uplatněné námitce extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry učiněnými obecnými soudy nespecifikuje, v čem vlastně tento extrémní nesoulad spatřuje, proč soudy neměly některé svědecké výpovědi označit za nevěrohodné a účelové, proč jim měly uvěřit, proč naopak neměly uvěřit výpovědi poškozeného apod.

6. S ohledem na absenci jakékoliv bližší argumentace v ústavní stížnosti proto Ústavní soud pouze velice stručně a obecně odkazuje na závěry obsažené v jeho ustálené judikatuře, neboť úlohou Ústavního soudu rozhodně není dotvářet argumentaci stěžovatelů.

7. Na tomto místě je tak možné pouze zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995,

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004,

sp. zn.

(U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000,

sp. zn.

(N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009,

sp. zn.

(N 65/52 SbNU 635)].

8. S přihlédnutím ke shora zmíněným obecným východiskům Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , jelikož stěžovatel nepředkládá žádná konkrétní tvrzení a argumenty, jimiž by se zdejší soud mohl podrobněji zabývat. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, za tyto konkrétní námitky nemůže být považován zcela obecný poukaz na údajný extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů a ani vyslovení nesouhlasu s tím, že soudy odmítly jako nevěrohodné a účelové výpovědi dvou svědků a naopak uvěřily výpovědi poškozeného. Takto formulované námitky totiž nemají vůbec žádnou ústavněprávní relevanci, jelikož nejsou ničím jiným než-li výrazem nespokojenosti s výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nepožívá - a ani požívat nemůže - ústavní ochrany.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu