Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2730/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Valného, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Brno, Arne Nováka 3/4, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 5. 2016 č. j. -301, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 9. 9. 2016 č. j. -375 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. -438, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle , , , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pelhřimově určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 6. 2015, doručené stěžovateli žalovaným - Dřevozpracujícím družstvem Lukavec dne 2. 7. 2015, je neplatné (výrok I.), zamítl žalobu se žádostmi na určení, že výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2015 spočívající jednak v závažném porušení pracovní povinnosti, jednak v soustavném méně závažném porušení povinností, doručené stěžovateli dne 2. 7. 2015, jsou neplatné (výrok II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30. 6. 2015, doručeného stěžovateli dne 2. 7. 2015, se zamítá (výrok I.), ve výrocích o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces došlo jednak odmítnutím dovolacího přezkumu ve vztahu k otázkám skutkového charakteru a způsobu provádění dokazování a hodnocení důkazů, a jednak posuzováním otázky dodržení lhůty k uplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejším účastníkem podle . Namítá též nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž odkazuje v tomto smyslu na judikaturu Ústavního soudu týkající se postupu dovolacího soudu při uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, jakož i na judikaturu týkající se obecných principů spravedlivého procesu. Stěžovatel podrobně rozebírá jednotlivé důkazy, které navrhoval k podpoře svých tvrzení. Namítá, že nalézací a odvolací soud neprovedly jím navržené důkazy, čímž mělo dojít k porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu y. Stěžovatel také namítá nezákonnost monitoringu jeho pohybu se služebním vozidlem, k němuž neudělil souhlas. Nesouhlasí též s rozhodnutím o jeho povinnosti hradit náklady řízení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn.

).

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů, že pokud mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru i výpověď doručeny dne 2. 7. 2015, stalo se tak v zákonné dvouměsíční lhůtě. Ústavní soud ověřil, že v této věci bylo provedeno odpovídající dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Zejména odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a své závěry srozumitelně objasnil.

Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, odpovídajícím způsobem se vypořádal s námitkami stěžovatele a poukázal na relevantní judikaturu k problematice. Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není dán právní nárok. Jeho přípustnost je striktně vymezena a, jelikož stěžovatel přísné podmínky nesplnil, bylo dovolání odmítnuto. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť v dané věci soudy všech stupňů postupovaly v souladu s požadavky na tzv. řádný (spravedlivý) proces.

Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu