Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2399/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Zdvořáčka, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016 č.j. -115 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 č.j. -147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 31. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se jako žalobce domáhal u Krajského soudu v Plzni vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka Zdeňka Šilhánka v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. . Rozsudkem ze dne 8. 10. 2015 č. j. 139 ICm 3812/2014-75 Krajský soud v Plzni rozhodl tak, že spornou nemovitost z majetkové podstaty dlužníka vyloučil. K odvolání insolvenčního správce dlužníka rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek Krajského soudu a žalobu zamítl. Stěžovatel si podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako procesně nedostatečné, tzn., že stěžovatel nedostatečně vylíčil, které otázky hmotného a procesního práva mají být dovolacím soudem řešeny jinak. Takový závěr Nejvyššího soudu však podle stěžovatele neodpovídá obsahu dovolání a ani neodpovídá předpisům procesního práva.

Stěžovatel v ústavní stížnosti k problematice dovolání konstatoval, že danou právní otázku vyřešil odvolací soud nesprávně a navrhuje, aby ji dovolací soud řešil jinak, tj. odlišně od toho, jak ji vyřešil Vrchní soud v Praze (ne, jak ji dříve měl řešit Nejvyšší soud). Z obsahu dovolání nelze podle stěžovatele ani při extrémním formalizmu dovodit, že by daná otázka byla již dovolacím soudem řešena. Dovolatel současně nenašel žádný judikát Nejvyššího soudu, kterým by tento řešil aktivní legitimaci pro žalobu dle . Krom uvedeného se stěžovatel věnoval v ústavní stížnosti též otázce, zda je podle citovaného ustanovení aktivně legitimovaným k podání vylučovací žaloby z majetkové podstaty úpadce.

Z dovolání stěžovatele vyplývá, že důvodem pro jeho podání byl nesouhlas s výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel přitom vymezil přípustnost dovolání tak, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kterou dle žalobce odvolací soud vyřešil nesprávně, a měla by být dovolacím soudem vyřešena jinak.". Ve zbytku dovolání se stěžovatel věnoval otázce, zda sporná nemovitost měla či neměla být zapsána do konkurzní podstaty úpadce.

III.

Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016 č. j. -115 je ústavní stížnost nepřípustná a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. -147, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

a v nich citovanou judikaturu).

Z ustanovení se podává, že "Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak".

Výše uvedeným ustanovením jsou vymezeny čtyři důvody přípustnosti dovolání. V projednávaném případě stěžovatel v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kterou dle žalobce odvolací soud vyřešil nesprávně, a měla by být dovolacím soudem vyřešena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel v dovolacím řízení domáhal toho, že jeho věc měla být posouzena jinak. Takové žádání odpovídá poslednímu dovolacímu důvodu, který je ze zákona spojen s již vyřešenou právní otázkou. Z toho důvodu pak také argumentace Nejvyššího soudu je vedena v tom smyslu, že dovolatel nevymezil, od kterého svého rozhodnutí se má soud odchýlit. Stěžovatel své vymezení dovolacího důvodu v ústavní stížnosti posouvá do jiné roviny, když uvádí, že daná otázka nebyla dovolacím soudem doposud řešena. To však již nic nemůže změnit na tom, jak stěžovatel formuloval přípustnost dovolání v mimořádném opravném prostředku.

Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud argumentaci obsaženou v napadeném usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní.

Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016 č. j. -115 jako nepřípustnou, a to v souladu s ustanovením .

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. -147, Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to v souladu s ustanovením .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu