Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2630/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ž., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2017 č. j. -576, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2017 č. j. -544 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. května 2016 č. j. -534, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) M. Ž. a 2) A. Ž., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen "") a princip rovnosti účastníků zaručený v y.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 12. 2014 č. j. -411. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o jeho odvolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 11. 2013 č. j. -371, jímž bylo rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") Mgr. Petra Janoušková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené před tímto soudem pod sp. zn. . Důvodem zastavení řízení byl nedostatek funkční příslušnosti. Stěžovatel v žalobě pro zmatečnost uvedl, že rozhodnutí je velmi nestandardní, neboť v případě jeho správnosti by komukoliv bylo bráněno v ochraně svého práva, což by rovněž vedlo k nemožnosti vyloučení soudce pro podjatost.

3. Usnesením krajského soudu ze dne 13. 5. 2016 č. j. -534 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění zejména uvedl, že o vyloučení předsedkyně senátu nerozhodoval jako soud prvního stupně, nýbrž jako soud nadřízený okresnímu soudu. Proti takovému rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že krajský soud jednal o něčem jiném, než uvedl v předvolání, dále zmínil nedostatky v poučení a rovněž věcnou nepříslušnost krajského soudu k projednání žaloby pro zmatečnost. Usnesením vrchního soudu ze dne 10. 2. 2017 č. j. -544 bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. Z odůvodnění je zřejmé, že vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, resp. zopakoval, že proti rozhodnutí nadřízeného soudu o vyloučení soudce nejsou přípustné opravné prostředky. Rovněž se vypořádal s dalšími tvrzeními stěžovatele.

5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. -576 odmítnuto. Důvodem odmítnutí dovolání byla nepřípustnost, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a rovněž nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť námitky v něm obsažené podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nemohou. Nejvyšší soud dále uvedl, že ani stěžovatelem tvrzená vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem, neboť v souvislosti s ní stěžovatel nepředložil jedinou otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala předpoklady přípustnosti vymezené v Závěrem Nejvyšší soud dodal, že závěry o nedostatku funkční příslušnosti v nyní posuzované věci jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti stručně popisuje řízení ve věci výživného vedlejší účastnice 2), které se podle něj vyznačovalo průtahy a obstrukcemi a rovněž vadou v nedostatku věcné příslušnosti.

7. K nyní posuzované věci uvedl, že odkazy na judikaturu použité v napadených usneseních se jí netýkají, neboť řeší přípustnost odvolání a dovolání proti rozhodnutím o vyloučení soudce, zatímco jeho podání bylo svým obsahem žalobou pro zmatečnost. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že jeho dovolání je nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti doplnil, že Nejvyšší soud, vrchní soud i krajský soud účelově ignorovaly rozhodovací praxi Ústavního soudu.

8. Dále stěžovatel poukazuje na nesprávnost usnesení vrchního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. -523, jímž bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí jím podané žaloby pro zmatečnost je příslušný krajský soud. Následně se stěžovatel zaměřil na podjatost soudkyně v řízení o výživném vedeném okresním soudem, přičemž řízení o žalobě pro zmatečnost a následných opravných prostředcích bylo podle něj poznamenáno zjevnou snahou podjatost nepřiznat.

9. Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti uvádí, že z odůvodnění napadených usnesení nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle odst. ly je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

13. Ústavní soud upozorňuje, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele vztahující se k řízení vedenému před okresním soudem o výživném vedlejší účastnice 2) ani k usnesení vrchního soudu o určení věcné příslušnosti k řízení a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, neboť jde o jiná řízení, která nejsou předmětem nyní podané ústavní stížnosti.

14. Ústavně relevantní by mohla být námitka obsažená v závěru ústavní stížnosti o nedostatcích odůvodnění napadených usnesení. K tomu však Ústavní soud uvádí, že odůvodnění všech napadených usnesení jsou přezkoumatelná a lze z nich dovodit, z jakých významných skutečností a ustanovení právního řádu obecné soudy vycházely. Jde-li o rozhodnutí o opravných prostředcích, je zřejmé, že jak Nejvyšší soud, tak i vrchní soud se s námitkami stěžovatele vypořádaly. Rovněž nelze uznat tvrzení stěžovatele o ignorování rozhodovací praxe Ústavního soudu, neboť zejména Nejvyšší soud v odůvodnění rozvedl, proč stěžovatelem označená judikatura na nyní posuzovanou věc nedopadá.

15. K napadenému usnesení krajského soudu Ústavní soud uvádí, že v něm nespatřuje žádné nedostatky. Žaloba pro zmatečnost byla podána proti usnesení vrchního soudu o zastavení odvolacího řízení, v němž stěžovatel napadl usnesení krajského soudu o nevyloučení předsedkyně senátu z rozhodování. Závěr krajského soudu uvedený v rozhodnutí o žalobě, že proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci není přípustné odvolání, je plně v souladu s právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí. Stejně je nutno přistoupit rovněž k napadenému rozhodnutí vrchního soudu, který uvedené závěry zopakoval a také se vypořádal s další odvolací argumentací stěžovatele.

16. Ani usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání přípustnosti podaného dovolání jasně konstatoval, že není přípustné ani podle , ani podle Ve vztahu k správně přihlédl k naplnění předpokladu vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se vrchní soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žádná taková otázka vymezena nebyla. Na tomto závěru nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele, že judikatura, na níž bylo v řízení odkázáno, směřuje k rozhodování o vyloučení soudce, zatímco v nyní posuzované věci jde o rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Stejně tak je nutno uvést, že otázka nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí o vyloučení soudce je judikaturně ustáleně vyřešena a stěžovatel netvrdil, zda a jak by se tato ustálená praxe měla změnit.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, vrchního soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu