Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2684/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017 č. j. -901 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015 č. j. -830, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Antonie Jeřábkové, Lucie Novosadové, Miroslavy Kolebabové a Jitky Wesströmové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 20. 1. 2015 č. j. -799 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení sp. zn. obvodní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyním Antonii Jeřábkové, Lucii Novosadové a Miroslavě Kolebabové společně a nerozdílně částku 236 931 Kč a žalobkyni Jitce Wesströmové 478 798 Kč (právní moci tento rozsudek nabyl dne 22. 9. 2010).

3. Povolení obnovy řízení se pak stěžovatel domáhal s tvrzením, že v průběhu řízení před obvodním soudem v rámci své obrany proti žalobě uplatnil vzájemný návrh spočívající v tom, že má vůči žalobkyním právo na náhradu škody ve výši 8 475 000 Kč a že tuto pohledávku oproti pohledávkám žalobkyň započetl. Uváděl, že ačkoliv je spolu s žalobkyní Jitkou Wesströmovou spoluvlastníkem specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Kutná Hora, všechny žalobkyně - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - činily takové kroky, aby s tímto majetkem nemohl nakládat jako spoluvlastník. Konkrétně pak například Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") vydal podle stěžovatele dne 2. 6. 1998 pod sp. zn. usnesení, kterým nařídil předběžné opatření, jímž bylo stěžovateli zakázáno předmětné nemovitosti prodat, darovat či s nimi jinak nakládat. V důsledku toho nemohl stěžovatel dané nemovitosti nejméně od 1. 1. 1999 pronajímat a získávat tak z jejich nájmu ekvivalent jejich hodnoty. Přitom rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 4. 2012 a doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 7. 2012 bylo pod sp. zn. věcně rozhodnuto tak, že žaloba žalobkyň byla zamítnuta. S ohledem na zamítnutí žaloby je podle stěžovatele zřejmé, že žalobkyně jako navrhovatelky předběžného opatření navrhovaly toto předběžné opatření neoprávněně a stěžovateli tak vznikla shora popsaná škoda. Protiprávní jednání žalobkyň je podle stěžovatele doloženo právě zamítnutím žaloby ve věci vedené u okresního soudu, z čehož podle stěžovatele dále plyne, že tu jsou nové skutečnosti a důkazy, které nemohl v původním řízení bez své viny použít, přičemž pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí, v důsledku čehož jsou dány podle stěžovatele důvody pro obnovu řízení. Jak uvedeno shora, obvodní soud důvody pro obnovu řízení v dané věci neshledal. Podle něj je totiž zřejmé, že stěžovatel spatřuje důvody obnovy řízení ve skutečnostech, které v době rozhodování soudu objektivně neexistovaly a nastaly až po pravomocném skončení řízení. Za této situace tedy dospěl prvostupňový soud k závěru, že v daném případě nelze stěžovatelem uváděné důvody považovat za zákonné důvody obnovy řízení, a proto žalobu zamítl.

4. K odvolání stěžovatele bylo prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve výroku I. (tedy ve věci samé) a ve výrocích III. a VI. potvrzeno. Ve výroku IV. bylo usnesení obvodního soudu změněno jen tak, že výše nákladů řízení činí 23 425,60 Kč, jinak bylo v tomto výroku prvostupňové usnesení potvrzeno (výrok II. usnesení městského soudu) a ve výrocích II. a V. bylo zrušeno a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (prvostupňový soud totiž nereflektoval, že dvě žalobkyně byly zastoupeny soudem ustanoveným advokátem - výrok III. usnesení městského soudu). Dalším výrokem pak městský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K věci samé městský soud uvedl, že v posuzovaném případě spatřoval stěžovatel důvod obnovy v tom, že došlo k pravomocnému skončení řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. , v rámci kterého bylo usnesením téhož soudu vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli zakázáno disponovat s tam označenými nemovitostmi. Jestliže však ke skutečnosti, kterou stěžovatel označuje za důvod k povolení obnovy řízení, došlo až poté (tedy v roce 2012), kdy bylo pravomocně skončeno řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn. (22. 9. 2010), je zřejmé - jak zcela správně dovodil obvodní soud - že nemůže jít o důvod k obnově řízení.

5. Dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Okolnost, že stěžovatel v původním řízení nebyl úspěšný s námitkou započtení pohledávky z náhrady škody, která neexistovala a vznikla až po skončení původního řízení, totiž podle Nejvyššího soudu nezakládá důvod obnovy řízení. V dané věci podle Nejvyššího soudu rovněž nenastala ani situace, kdy účastník řízení řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak jím navržený důkaz nemohl být v původním řízení proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti zejména namítá, že podle hodnocení soudů všech stupňů šlo v případě zamítnutí žaloby okresním soudem o tvrzení a důkazy, které sice v době původního řízení existovaly, stěžovatel je však nemohl použít, neboť tehdy nebyly hodnotitelné. Stěžovatel tedy z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení, anebo povinnost důkazní. Za tohoto stavu podle stěžovatele lze dokonce akceptovat právní závěry Nejvyššího soudu, že skutečnosti i důkazy mohou být důvodem obnovy řízení podle pouze tehdy, jestliže je ten, kdo se obnovy řízení domáhá, nemohl bez své viny použít v původním řízení. Tatáž situace ovšem nastává i tehdy, když je účastník sice použil (tvrzení předložil) a rovněž tak návrhy důkazů, ale nemohlo k nim být přihlédnuto.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je - až na dílčí výjimky popsané níže - přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná [ ] a částečně zjevně neopodstatněná [ ].

9. K otázce zjevné neopodstatněnosti Ústavní soud nejprve uvádí, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

11. Ke stěžovatelově argumentaci může Ústavní soud toliko odkázat na věcně správné odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle ustálené judikatury notoricky platí, že důvodem pro obnovu řízení nejsou takové skutečnosti (okolnosti), které nastaly až po pravomocném skončení věci a které do té doby neexistovaly (a které proto podle v době rozhodování soudu nemohly mít na zjištění skutkového stavu žádný vliv - srov. k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Nad rámec uvedeného - a aniž by to mohlo mít vliv na správnost napadených rozhodnutí - Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel ve své argumentaci vůbec nezmiňuje nutnost složit jistotu k zajištění náhrady eventuální škody (újmy) způsobené předběžným opatřením. Přitom právě z této jistoty by měla být údajná škoda (újma) způsobená stěžovateli předběžným opatřením navrženým vedlejšími účastnicemi saturována především.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Jako nepřípustná byla ústavní stížnost odmítnuta podle v té části, žádá-li kasaci výroku III. usnesení městského soudu, kterým byly zrušeny výroky II. a V. usnesení obvodního soudu (a v tomto rozsahu byla věc obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení). O povinnostech uložených v tomto rozsahu stěžovateli totiž musí nejprve rozhodnout obecné soudy (v prvé řadě opět obvodní soud) a až posléze bude připadat v úvahu eventuální ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu